Plénum Ústavního soudu České republiky, po ústním jednání dne 5. prosince 2001, rozhodlo ve věci návrhu skupiny 44 poslanců, zastoupených Mgr. Bohuslavem Sobotkou, na zrušení zákona č. 451/1991 Sb., zákona ČNR č. 279/1992 Sb., zákona č. 422/2000 Sb. a zákona č. 424/2000 Sb., takto:
Ustanovení § 3 odst. 1 písm. d), § 3 odst. 3, § 3 odst. 4 a § 5 odst. 2 zákona ČNR č. 279/1992 Sb., o některých dalších předpokladech pro výkon některých funkcí obsazovaných ustanovením nebo jmenováním příslušníků Policie České republiky a příslušníků Sboru nápravné výchovy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, se zrušují dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů. V ostatním se návrh zamítá.
Odůvodnění I. Dne 2. 3. 2001 došel Ústavnímu soudu návrh skupiny 44 poslanců, zastoupených prof. JUDr. Zdeňkem Jičínským, DrSc., jímž se navrhovatelé domáhají zrušení:
- zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále i "velký lustrační zákon"), - zákona č. 279/1992 Sb., o některých dalších předpokladech pro výkon některých funkcí obsazovaných ustanovením nebo jmenováním příslušníků Policie České republiky a příslušníků Sboru nápravné výchovy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále i "malý lustrační zákon"), - zákona č. 422/2000 Sb., kterým se mění velký lustrační zákon, - zákona č. 424/2000 Sb., kterým se mění malý lustrační zákon. Navrhovatelé zaslali Ústavnímu soudu přípis, který mu došel 19. 11. 2001 a v němž pověřují svým dalším zastupováním v řízení před Ústavním soudem poslance Mgr. Bohuslava Sobotku. Záměr navrhovatelů směřuje z důvodů dále rozvedených k tomu, aby jmenované zákony byly do budoucna odstraněny z právního řádu České republiky pro jejich rozpor zejména s ustanoveními čl. 1 Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále i "Ústava"), čl. 1, čl. 4 odst. 2 a 4 a čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále i jen "Listina"), čl. 4 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, č. 120/1976 Sb., a s Úmluvou Mezinárodní organizace práce o diskriminaci (zaměstnání a povolání) č. 111 z r. 1958 (č. 465/1990 Sb. - dále jen "Úmluva č. 111"). Ústavnost velkého lustračního zákona přezkoumal na návrh 99 poslanců Federálního shromáždění ČSFR v roce 1992 Ústavní soud ČSFR. Nálezem z 26. 11. 1992,sp. zn. Pl. ÚS 1/92, vyslovil, že ustanovení § 2 odst. 1 písm. c), § 2 odst. 2 a § 4 odst. 2, 4 napadeného zákona nejsou v souladu s čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 a 3 Listiny a čl. 4 Paktu; ustanovení § 2 odst. 3, § 3 odst. 2 a § 13 odst. 3 napadeného zákona nejsou v souladu s čl. 1 Listiny a ustanovení § 11, § 12, § 13 odst. 1, 2, 4 a 5, § 18 odst. 1 a § 20 napadeného zákona nejsou v souladu s čl. 37 odst. 1 a čl. 38 Listiny a s čl. 98 odst. 1 Ústavy ČSFR č. 100/1960 Sb., ve znění ústavního zákona č. 326/1991 Sb. Citovaná zákonná ustanovení pozbyla dnem 15. 12. 1992 účinnosti.
Při posuzování ústavnosti zákona č. 451/1991 Sb., jak uvádí návrh, vycházel Ústavní soud ČSFR ze situace v době jeho přijetí (4. 10. 1991), resp. v době zhruba rok poté. Tento zákon sledoval především cíl, aby ve státních a veřejných orgánech a na pracovištích, která mají vztah k bezpečnosti státu, mohly být osoby, jež zastávaly vedoucí funkce ještě za minulého režimu, nahrazeny osobami, od nichž lze očekávat loajalitu s demokratickými principy, na nichž je stát budován. Měl dále napomoci k odvrácení rizika subverze nebo možné recidivy totality nebo alespoň k jeho omezení. Svůj pohled Ústavní soud ČSFR podtrhl i poukazy na omezenou dobu účinnosti lustračního zákona. Ve svém nálezu konstatoval: "Podmínky stanovené zákonem pro výkon takových (v zákoně uvedených) funkcí jsou navíc časově omezené na období, v němž se předpokládá dovršení demokratického procesu, tj. do 31. 12. 1996. Podstatou tohoto zákona je výhradně do budoucna stanovit podmínky pro výkon určitých úzce vymezených funkcí nebo činností v zákoně přesně specifikovaných, a to nikoliv absolutně, ale jen na přechodnou dobu."
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky zamítla v lednu 1999 poslanecký návrh zákona, jímž měl být velký lustrační zákon zrušen (PS 1998, 3. volební období, tisk č. 74). V důvodové zprávě k němu se mimo jiné konstatovalo stanovisko Správní rady Mezinárodního úřadu práce (čj. GB.252/16/19). Obsahovalo výzvu vládě ČSFR, aby podnikla nezbytná opatření ke zrušení nebo změně (velkého) lustračního zákona a zajistila náhradu škod všem osobám, které jím byly nespravedlivě postiženy. Důvodová zpráva také připomíná, že lustrační zákon je trvale předmětem kritiky v Radě Evropy, v Evropském parlamentu a v evropských i světových nevládních organizacích, a proto je nanejvýš žádoucí tuto nadbytečnou normu zrušit. Při hodnocení situace související s prováděním lustrací vyšetřovací komise Mezinárodní organizace práce v roce 1995 konstatovala, že při uskutečňování doporučení Správní rady MOP z roku 1992 došlo jen k malému pokroku. Vyjádřila "hlubokou lítost", že platnost zákona byla bez ohledu na stanovisko Správní rady MOP prodloužena do roku 2000. Komise doporučila Správní radě MOP mj., aby vyzvala vládu České republiky k opatřením, jež povedou ke zrušení nebo změně těch ustanovení zákona č. 451/1991 Sb., která jsou neslučitelná s Úmluvou č. 111.
Ústavnost malého lustračního zákona přezkoumána nebyla, takže je nadále platný a účinný i v těch částech, které odpovídají částem velkého lustračního zákona, jež Ústavní soud ČSFR prohlásil za protiústavní. Také jeho se měl dotýkat návrh zákona podaný v roce 1998 jako sněmovní tisk č. 73, jenž směřoval k jeho zrušení; i tento návrh Poslanecká sněmovna zamítla. Skupina poslanců spatřuje podstatu svého návrhu v časovém faktoru společenské dynamiky mezi listopadem 1989 a rokem 2000, v němž proběhly jedny z demokratických voleb (do krajských zastupitelstev), a ve změnách, které se v tomto čase odehrály. Podle názoru navrhovatelů moc zákonodárná, výkonná i soudní se již definitivně konstituovaly na demokratických základech, vedoucí funkce ve státních a jiných veřejných orgánech a institucích již po dlouhé období nejsou obsazeny osobami, které dosadil dřívější politický režim, čímž důvody obou lustračních zákonů, pokud spočívaly v potřebě obměnit okruh osob zastávajících tyto funkce, ztratily v průběhu doby opodstatnění. Vedoucí funkce jsou většinou obsazovány na základě výběrového řízení, v němž lze brát v úvahu i loajalitu uchazeče k České republice jakožto demokratickému právnímu státu, doloženou také jeho skutečným chováním v období po listopadu 1989; ještě více to platí ve věcech veřejnoprávních služebních poměrů v ozbrojených silách a bezpečnostních sborech, o nichž se rozhoduje ve správním řízení. S utajovanými skutečnostmi všech stupňů utajení se mohou seznamovat pouze fyzické osoby, kterým bylo vydáno osvědčení. Jednou z podmínek pro jeho vydání je okolnost, že fyzická osoba je bezpečnostně spolehlivá, tj. že u ní nebylo zjištěno bezpečnostní riziko spočívající např. v činnosti směřující k potlačování lidských práv nebo svobod, případně v podpoře takové činnosti (§ 17, § 18 a § 23 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen "zákon o utajovaných skutečnostech"). Navrhovatelé se domnívají, že riziko subverze nebo možné recidivy totality, jejichž existenci v roce 1992 Ústavní soud ČSFR v souvislosti s veřejným působením osob spjatých s předchozím režimem připouštěl, nyní již nehrozí. Informace o případných záměrech a činnostech namířených proti demokratickým základům České republiky jsou povinny zabezpečovat zpravodajské služby ve smyslu zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zpravodajských službách"). Ostatně, jak navrhovatelé připomínají, Komunistická strana Čech a Moravy působí v České republice legálně jako politická strana s nezanedbatelnou voličskou podporou v parlamentních i komunálních volbách. Zákon přitom umožňuje, aby činnost politických stran, jež by usilovaly o odstranění demokratických základů státu, nebo které by směřovaly k uchopení a držení moci zamezujícím dalším stranám a hnutím ucházet se o moc ústavními prostředky, byla soudem pozastavena, anebo, aby taková strana byla rozhodnutím soudu rozpuštěna. Česká republika, v níž byl "demokratický proces dovršen", se v současné době potýká se závažnými riziky zcela jiného druhu, jimiž jsou příkladně hospodářská kriminalita, organizovaný zločin, korupce a rasová nenávist.
Podle čl. 3 Ústavy je Listina součástí ústavního pořádku České republiky. Z tohoto jejího postavení lze dovodit i závaznost rozhodnutí Ústavního soudu ČSFR, která byla na základě Listiny vydána. Zmíněný soud uznal podstatu úpravy provedené velkým lustračním zákonem za ústavně konformní vzhledem k tehdejší situaci státu a společnosti, tedy k situaci krátce po pádu předchozího režimu a obnovování demokracie, a dále vzhledem k tomu, že tímto zákonem zavedená omezení nemají platit absolutně, nýbrž jen po přechodnou dobu, tj. do 31. 12. 1996. V těchto souvislostech Ústavní soud ČSFR v roce 1992 uznal, že zájem společnosti a státu (veřejný statek) na tom, aby byly obměněny osoby v určitých veřejně významných funkcích a aby byla uplatněna opatření k odvrácení rizika subverze nebo možné recidivy totality, má přednost zejména před základním právem občanů mít za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím (čl. 21 odst. 4 Listiny) či před právem vykonávat zaměstnání či povolání bez diskriminace, ve smyslu Úmluvy č. 111.
Protože veřejný zájem (veřejný statek), z jehož tehdejší existence federální Ústavní soud v roce 1992 vycházel, již pominul, pominuly i důvody omezení základních práv a svobod zaručených Listinou a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Velký a malý lustrační zákon, jakož i jejich novely č. 422/2000 Sb. a č. 424/2000 Sb., které platnost a účinnost obou lustračních zákonů rozšířily na dobu neurčitou, omezují bez náležitého důvodu shora uvedená základní práva, a jsou tak v rozporu zejména také s čl. 4 odst. 2 a 4 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy, podle něhož je Česká republika demokratickým právním státem. Ze všech uvedených důvodů proto skupina poslanců navrhuje, aby Ústavní soud nálezem zrušil všechny čtyři uvedené zákony. II. Ústavní soud si podle § 69 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyžádal od Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky coby účastníků vyjádření k návrhu. Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Václav Klaus k návrhu mimo jiné uvedl: ".každý demokratický stát je oprávněn přijmout v mezích svého ústavního pořádku a mezinárodních závazků takovou úpravu, která ochraňuje a prosazuje principy, na nichž je založen. Určení doby, na niž je taková úprava přijímána, není přitom pouze otázkou právní, ale podle mého názoru především otázkou politickou, související se situací v naší společnosti. Současně je třeba vzít v úvahu i skutečnost, že v demokratickém státě neexistuje a ani nemůže existovat právo na jakékoliv mocenské funkce, neboť je věcí státu, podle jakých kriterií je bude obsazovat. Je přitom nepochybné, že tato kriteria musí být stanovena předem a musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Na druhé straně vycházela Poslanecká sněmovna i z toho, že každý občan má právo obrátit se na soud s žádostí o vydání rozhodnutí, jímž by byla přezkoumána jeho případná spolupráce s komunistickým režimem. Účel zmíněných zákonů je přitom v současné době v určitém rozsahu naplňován i jinými platnými zákony; jejich úplné nahrazení lze však očekávat až v souvislosti s přijetím zákona o státní službě, který by měl obsahovat ustanovení, že určené funkce ve státní správě mohou zastávat pouze osoby, které se osobně neprovinily při porušování lidských práv a svobod. Na základě výše uvedeného mi nezbývá než vyjádřit přesvědčení, že zákonodárné sbory přijaly výše citované zákony v přesvědčení, že jsou v souladu s ústavním pořádkem a příslušnými mezinárodními smlouvami." Předseda Senátu Parlamentu České republiky Petr Pithart ve svém stanovisku ke druhé novelizaci obou lustračních zákonů (zákony č. 422/2000 Sb. a č. 424/2000 Sb.) kromě jiného sdělil: "Senátní výbory, kterým byly návrhy novel přikázány k projednání, doporučily Senátu, aby je schválil . Rozprava Senátu se neomezila na vlastní obsah drobných novel (prodloužení platnosti daných zákonů), ale rozhodující měrou se odehrála jako spor o samotné "lustrační zákony". Argumentace pro zamítnutí novel . vycházela zejména z toho, že vyloučení občanů z možnosti ucházet se o výkon funkcí ve státní správě se děje bezprostředně podle formálních, skupinových znaků, nikoliv individuálním posouzením osob podle zákonem stanoveného kriteria, zda jsou s to respektovat demokratické principy nebo nikoliv. . Kritici předmětných novel dále prezentovali, že tyto zákony zřejmě nezahrnují všechny kategorie osob, které zahrnout měly, a zahrnují také některé, které zjevně zahrnout neměly . byla vznesena rovněž obecná pochybnost, zda lze najít řešení, které by neumožňovalo diskriminaci a současně zajistilo odhalení těch, kteří zodpovídali za komunistickou represi a mohli by ohrozit přechod k demokracii. Argumentace pro schválení novel . vycházela zejména z toho, že každý stát má právo stanovit zákonem personální podmínky pro obsazování funkcí ve své správě. Takovou podmínkou je . rovněž loajalita ke způsobu vlády. Demokratický způsob pak vyžaduje garance jistoty, že jeho funkcionáři budou za všech okolností dbát demokratických práv občanů. Touto garancí jsou . právě "lustrace". Ten, kdo se vědomě podílel na potlačování práv občanů, je potenciálním nebezpečím pro demokratickou společnost, a nesplňuje tudíž předpoklady pro významná místa ve správě státu . na výkon funkcí ve státní správě není právní nárok . lustrační zákony . nikoho neomezují při vstupu do politické funkce (zastupitelé, poslanci, senátoři apod.) . v lustračních zákonech nejde o stanovení viny a trestu. V případech, kdy je nástrojem "lustrace" evidence spolupracovníků státní bezpečnosti, může se dotčená osoba obrátit na soud s popřením pravdivosti evidenčního zápisu. Konečně byl obhájci schválení novel vysloven názor, že bránit se je v principu právem i povinností demokracie. Kritériem trvání takové obrany potom je, zda to, co by mělo být ve společnosti přirozené, funguje samo sebou. Jestliže tomu tak není, musí být nadále užito zákona k vymezení nutných pravidel." V replice navrhovatelů k vyjádření obou účastníků se konstatuje: "Oba . lustrační zákony . omezují práva občanů už na základě určitých okolností formální povahy, aniž by bylo jakkoliv zkoumáno, jak se občan v období od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989 skutečně choval . Tento formalistický přístup je po 11 letech od pádu komunistického režimu ústavněprávně zcela nepřijatelný a výrazně se liší i od zákonných úprav přijatých v jiných . postkomunistických státech (např. Polsko), jakož i od úpravy, která byla přijata ve Spolkové republice Německo ve vztahu k bývalým pracovníkům a spolupracovníkům Stasi." Pokud jde o rozsudky obecných soudů ve věcech žalob na ochranu osobnosti v souvislosti s lustracemi, replika zdůrazňuje, že ".takový rozsudek (tj. obsahující výrok o neoprávněné evidenci ze strany StB) je . satisfakcí pouze morální a nikoliv i právní, protože na faktu evidence se jím nic nemění a lustrační zákon se na takovou osobu i nadále vztahuje. Okolnost, že souhlas s evidencí byl na někom vynucen třeba i vydíráním, taková osoba však ve skutečnosti Státní bezpečnosti žádnou spolupráci neposkytla, je de iure bez jakéhokoliv významu." Navrhovatelé dále poukazují na fakt, že "demokratický právní stát je nepochybně oprávněn a povinen chránit se před osobami, které demokratické základy státu podlamují nebo které by tak pravděpodobně činily, kdyby jim k tomu byla poskytnuta možnost. Činí-li tak cestou omezování základních práv a svobod, nemůže být . rozsah a časové trvání takových omezení věcí pouhé "politické úvahy" momentální parlamentní většiny: přípustná mohou být jen taková omezení, která jsou za konkrétní situace v demokratické společnosti nezbytná a která ani jinak nevybočují z mezí ústavní přípustnosti ( . ). Formalisticky pojaté lustrační zákony z roku 1991, resp. 1992, jejichž platnost byla nyní prodloužena ad infinitum, těmto požadavkům nevyhovují, zvláště když se od té doby výrazně změnily jak společenská situace, tak i právní řád, který chrání stát v uvedeném směru četnými jinými (a leckdy i účinnějšími) způsoby." Navrhovatelé považují argumentaci proti zrušení lustračních zákonů a jejich novel, opírající se o přijetí zákona o státní službě, za ".čistě účelovou.; svědčí o tom už sama okolnost, že tento zákon by se měl týkat jen některých pracovníků ve státní správě, což zdaleka nejsou všichni, které v jejich uplatnění lustrační zákony omezují." Dále pak dodávají: "Tendence určitých politických kruhů rozsah působení lustračních zákonů ještě rozšiřovat se projevila např. v zákoně č. 147/2001 Sb., jímž byla působnost zákona č. 451/1991 Sb. rozšířena také na veřejné vysoké školy . Na soukromé vysoké školy se ovšem lustrační zákon nevztahuje (stejně jako na všechny jiné druhy soukromého podnikání vůbec). Zákonodárci tedy jde zjevně jen o určité funkce v určitém druhu vysokých škol, nikoliv o to, jaké osoby se budou na poskytování vysokoškolského vzdělání podílet." Navrhovatelé svou repliku uzavírají poznámkou o tom, že § 19 velkého lustračního zákona je z hlediska praxe lex imperfecta, neboť ".např. zveřejňování tzv. lustračních seznamů, tj. údajů evidence Státní bezpečnosti, není považováno za veřejnoprávní delikt." Ústavní soud si dále vyžádal jednak vyjádření Ministerstva vnitra ČR k návrhu, jednak vyjádření téhož ministerstva k soudním sporům na ochranu osobnosti, které proti České republice vedly osoby, jež obdržely pozitivní lustrační osvědčení, jakož i k výsledku řízení ve věcech vydání věcně nesprávných negativních lustračních osvědčení. Náměstek ministra vnitra k návrhu skupiny poslanců sdělil, že k uvedenému návrhu ".nemá připomínek. Domnívá se, že právní argumenty byly předloženy již v minulosti, a to jak odpůrci, tak i přívrženci této právní úpravy, včetně nálezu Ústavního soudu v dané věci." Ministerstvo vnitra nezaznamenalo ".žádný naprosto nový právní pohled, který by existenci napadeného zákona podepřel či zpochybnil."
Ministerstvo vnitra dále sdělilo, že na základě napadených zákonů vydalo od roku 1991 ke dni 5. 9. 2001 celkem 366.980 lustračních osvědčení, z toho 3,45 % pozitivních. Ministerstvo eviduje za uvedené období celkem 692 žaloby na ochranu osobnosti z titulu pozitivních lustračních osvědčení vydaných ministerstvem, a to v různých stádiích řízení. Nevede však zvláštní evidenci pravomocně ukončených sporů a výsledků těchto sporů, a to z důvodů, které ve svém vyjádření podrobněji rozvedlo. Na základě provedené kontroly správnosti vydaných lustračních osvědčení Ministerstvo vnitra zjistilo 117 případů nesprávně vystavených osvědčení. Všem dotyčným osobám byla vydána osvědčení nová a současně byly upozorněny na povinnost předložit je zaměstnavateli v případě, že zastávají funkce, jež podléhají režimu lustračních zákonů. Nová osvědčení nebyla vystavena osobám, které jsou v současné době státními příslušníky Slovenské republiky. Písemné materiály vztahující se k těmto osobám byly na základě mezistátní dohody mezi Českou republikou a Slovenskou republikou delimitovány Ministerstvu vnitra Slovenské republiky. III. Dle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, Ústavní soud při rozhodování v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů posuzuje obsah těchto předpisů z hlediska jejich souladu s ústavními zákony, mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a zjišťuje, zda byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. U právních předpisů, vydaných před nabytím účinnosti Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb. je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat toliko jejich obsahový soulad se stávajícím ústavním pořádkem, nikoli však ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné kompetence (viz nález sp. zn.Pl. ÚS 9/99, publikovaný ve Sb.n.u., sv. 16, s. 13-14). V dané věci se Ústavní soud tudíž omezil na posouzení ústavnosti procedury vzniku novel k oběma lustračním zákonům (zákony č. 422/2000 Sb. a 424/2000 Sb.) a neposuzoval ústavnost procedury vzniku zákonů č. 451/1991 Sb. a č. 279/1992 Sb. Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 451/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl projednán na 27. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Hlasování o něm proběhlo dne 21. 9. 2000. Z vyžádané zprávy o uvedené schůzi se zjišťuje, že z přítomných 178 poslankyň a poslanců hlasovalo pro přijetí návrhu zákona 99, proti bylo 77. Senát jednal o návrhu zákona na své 22. schůzi a hlasoval dne 25. 10. 2000. Z vyžádané zprávy o průběhu schůze se zjišťuje, že ze 68 přítomných senátorek a senátorů se pro návrh zákona vyslovilo 47, proti hlasovalo 17. Prezident republiky využil svého práva podle čl. 50 odst. 1 Ústavy a dne 16. 11. 2000 vrátil zákon Poslanecké sněmovně. Ta svým usnesením ze dne 28. 11. 2000 setrvala na vráceném zákonu nadpoloviční většinou všech poslankyň a poslanců, když pro vrácený zákon hlasovalo 115 poslankyň a poslanců, proti 71. Usnesení Poslanecké sněmovny o setrvání na zákonu bylo zveřejněno ve Sbírce zákonů pod č. 423/2000 Sb. Zákon tak byl platně přijat a vyhlášen dne 13. 12. 2000 ve Sbírce zákonů pod č. 422/2000. Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 279/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl projednán Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky na její 27. schůzi. Hlasování o něm proběhlo dne 21. 9. 2000. Z vyžádané zprávy o průběhu schůze se zjišťuje, že z přítomných 178 poslankyň a poslanců hlasovalo pro přijetí návrhu zákona 99, proti hlasovali 74. Senát jednal a hlasoval o návrhu zákona na své 22. schůzi, a to dne 25. 10. 2000. Z vyžádané zprávy o průběhu schůze se zjišťuje, že ze 63 přítomných senátorek a senátorů se pro návrh zákona vyslovili 43, proti hlasovalo 13. Prezident republiky využil svého práva podle čl. 50 odst. 1 Ústavy České republiky a dne 16. 11. 2000 vrátil zákon Poslanecké sněmovně. Ta svým usnesením ze dne 28. 11. 2000 setrvala na zákonu nadpoloviční většinou všech poslankyň a poslanců, když pro vrácený zákon hlasovalo 109 poslankyň a poslanců, proti 73. Usnesení Poslanecké sněmovny o setrvání na zákonu bylo uveřejněno ve Sbírce zákonů pod č. 425/2000. Zákon tak byl platně přijat a vyhlášen dne 13. 12. 2000 ve Sbírce zákonů pod č. 424/2000.
IV. Ústavní soud považuje za potřebné ihned na úvod svého hodnocení připomenout své usnesení z 15. 8. 2000 (Pl. ÚS 25/2000) , jímž odmítl návrh skupiny poslanců PSP ČR na zrušení ustanovení novelizujícího zákona. Ústavní soud v něm připomíná, že novelizující zákon nemá samostatnou právní existenci a stává se součástí novelizovaného zákona. Ve zde posuzovaném návrhu se proto Ústavní soud nemůže samostatně vyjádřit k novelám č. 422/2000 Sb. a č. 424/2000 Sb., nýbrž pouze k zák. č. 451/1991 Sb. a č. 279/1992 Sb., jejichž součástmi se obě novely staly. Proto se dále bude zabývat výlučně zákony č. 451/1991 Sb. a č. 279/1992 Sb., oběma ve znění pozdějších předpisů. V. Ústavní soud se nejprve musel vypořádat se skutečností, že zákon č. 451/1991 Sb. byl z hlediska své ústavnosti posuzován Ústavním soudem ČSFR. Návrh 99 poslanců Federálního shromáždění ČSFR se alternativně dožadoval toho, aby Ústavní soud ČSFR vyslovil nález, že zákon č. 451/1991 Sb. pozbyl dnem 31. 12. 1991 účinnosti, nebo že tento zákon - opět jako celek - není v souladu s různými ustanoveními Listiny základních práv a svobod, dalšími ustanoveními ústavní povahy a některými ustanoveními několika mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách. Ústavní soud ČSFR se proto v rámci svých pravomocí uvedených v čl. 2 písm. a) a b) ústavního zákona č. 91/1991 Sb. zabýval zák. č. 451/1991 Sb. jako celkem (tedy všemi jeho ustanoveními). Nejsa vázán odůvodněním návrhu poslanců, posoudil tento zákon z hlediska všech v úvahu přicházejících ústavněprávních předpisů a mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, a to i těch, které návrh poslanců specificky neuváděl. Své řízení ukončil nálezem z 26. 11. 1992, jímž konstatoval nesoulad některých ustanovení zák. č. 451/1991 Sb. s Ústavou ČSFR, Listinou a Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Tato ustanovení pozbyla účinnosti dnem 15. 12. 1991 a v takto okleštěné podobě zákon převzala Česká republika.
Současný návrh skupiny poslanců žádá vydání nálezu, který by zrušil zák. č. 451/1991 Sb. jako celek, a dále zrušil zákony č. 279/1992 Sb., č. 422/2000 Sb. a č. 424/2000 Sb. Zák. č. 451/1991 Sb. ovšem již byl přezkoumán Ústavním soudem ČSFR a výsledky přezkumu vtěleny do jeho citovaného nálezu.
V důsledku toho Ústavní soud musel odpovědět na otázku, zda je či není v souvislosti s tou částí poslaneckého návrhu, v níž se navrhuje zrušení zák. č. 451/1991 Sb., aplikovatelný § 35 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jenž zní: "Návrh na zahájení řízení je nepřípustný, týká-li se věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl, a v dalších případech stanovených tímto zákonem.". Ústavní soud musel vyložit, zda lze za "Ústavní soud" ve smyslu § 35 odst. 1 považovat "Ústavní soud ČSFR". Ústavním zákonem č. 542/1992 Sb. (čl. 3 odst. 1) byla ex constitutione ukončena činnost všech orgánů ČSFR. Kompetence Ústavního soudu ČSFR přešly podle čl. 6 odst. 2 téhož ústavního zákona na Nejvyšší soudy ČR a SR, nestanovily-li ústavní zákony obou nástupnických států jinak. Posledně uvedené ustanovení se stalo obsolentním v okamžik zřízení Ústavního soudu ČR na základě čl. 83-89 Ústavy ČR. Ústava ČR ani jiný ústavní zákon ČR nestanoví, že by působnost Ústavního soudu ČSFR přešla ve vztahu k ČR na Ústavní soud ČR. Ústavně právní existence obou ústavních soudů je tedy vzájemně nezávislá. Není mezi nimi formální ústavně právní kontinuita.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je předpisem, jehož schválení předvídá čl. 88 odst. 1 Ústavy ČR, který zní: "Zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem". Systematický výklad vede k závěru, že uvedené ustanovení má na mysli pouze Ústavní soud ČR, neboť je součástí té části Ústavy ČR, kterou se zřizuje Ústavní soud ČR. Naopak Ústavní soud ČSFR byl zřízen ústavním zákonem č. 91/1991 Sb. a pravidla o řízení před ním upravena zák. č. 491/1991 Sb. Zákon č. 182/1993 Sb. tak působí v systému soudní ochrany ústavnosti založeném Ústavou ČR, tedy v jiném systému, než byl obdobný systém založený ústavním zákonem č. 91/1991 Sb. Třebaže se má Ústavní soud České republiky zabývat, stejně jako to v r. 1992 učinil Ústavní soud ČSFR, zákonem č. 451/1991 Sb., nejedná se, podle jeho názoru, o totožnou věc. Připomíná v této souvislosti svůj názor vyslovený v nálezu z 24. 1. 2001, jímž zrušil některá ustanovení zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky (viz č. 64/2001 Sb.). Dospěl v něm k přesvědčení, že za určitých okolností se táž věc může po uplynutí více než 4,5 roku jevit v poněkud jiném světle, zejména, došlo-li v tomto časovém období k sociálním změnám. Takový jev se nijak nevymyká z rámce ústavnosti. Návrh skupiny poslanců ve věci lustračních zákonů, který nyní, v r. 2001, posuzuje Ústavní soud, poukazuje na značné změny ve společnosti, k nimž došlo v průběhu více než osmi let od vydání nálezu Ústavního soudu ČSFR, a Ústavní soud tyto změny nikterak nezpochybňuje. Svůj závěr obsažený v nálezu ve věci zákona o volbách proto považuje za relevantní i v tomto případě. Mimo to hraje svou roli i skutečnost, že Ústavní soud posuzuje novelizovanou, tedy pozměněnou verzi zák. č. 451/1991 Sb., i to, že má být tento zákon posouzen nyní i ve světle instrumentů, které v době nálezu Ústavního soudu ČSFR nebyly platné. Platí to především pro Ústavu České republiky, případně i pro některé mezinárodní smlouvy, jež se pro ČSFR, resp. Českou republiku, staly závaznými až po vydání nálezu v r. 1992.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud ČR k závěru, že nález Ústavního soudu ČSFR z 26. 11. 1992 nezakládá překážku rei iudicatae podle § 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud ČR je tak formálně oprávněn posoudit předložený návrh skupiny poslanců v celém jeho rozsahu. VI. Ústavní soud ČR dále shrnul svůj vztah k judikatuře Ústavního soudu ČSFR. Ve svém nálezu k otázce rozdílu mezi restitucí a vyvlastněním z 24. května 1994,sp. zn. Pl. ÚS 16/93cituje Ústavní soud ČR z rozhodnutí Ústavního soudu ČSFR věty věnované principu rovnosti. Uvádí k nim: "Protože podle čl. 3 Ústavy České republiky je Listina základních práv a svobod součástí jejího ústavního pořádku, lze z uvedeného dovodit i závaznost rozhodnutí Ústavního soudu ČSFR, která byla na jejím základě vydána." Tohoto závěru Ústavního soudu ČR se ostatně výslovně dovolávají i navrhovatelé. Citovaný závěr Ústavního soudu ČR o závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu ČSFR má ovšem v praxi pouze omezený dopad vzhledem k tomu, že při abstraktní kontrole ústavnosti zákonů Ústavní soud poměřuje zpravidla zákonný text nejen Listinou či jinými ústavními zákony, které tvoří ústavní pořádek (čl. 112 odst. 1 Ústavy), ale i mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, které naopak součástí ústavního pořádku nejsou. Tímto způsobem v minulosti postupoval i Ústavní soud ČSFR, a to i v případě zák. č. 451/1991 Sb. Aplikace závěru o závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu ČSFR by tak vedla k nepraktickému a logicky neudržitelnému závěru, že jeho nález ve věci lustračního zákona z r. 1991 je částečně závazný, částečně nikoli. Ústavní soud ČR ostatně ve svých pozdějších rozhodnutích přistoupil k rozhodnutím svého československého předchůdce méně formálně. Považuje se za pokračovatele jeho materiálního pojetí ústavnosti na území České republiky, byť není formálně jeho právním pokračovatelem. Formuloval to v řadě svých nálezů, v nichž se souhlasně dovolává judikatury Ústavního soudu ČSFR, aniž by považoval za nutné svůj vývod o závaznosti jeho rozhodnutí založených na Listině opakovat (viz např. nálezy I. ÚS 68/93 z 21. 4. 1994,I. ÚS 108/93z 30. 11. 1994,Pl. ÚS 5/95z 8. 11. 1995). Výmluvný je nálezI. ÚS 56/95, v němž se uvádí: "Pro úplnost vzal Ústavní soud v úvahu i námitku stěžovatelky, která se dovolávala nálezu Ústavního soudu ČSFR ze dne 21. 12. 1992. Tento odkaz je však nesprávný. Se zřetelem k tomu se Ústavní soud ČSFR zabýval i hodnocením poučovací povinnosti soudu dle § 5 o.s.ř. Citovaný nález je tedy pro řešení souzené věci nepoužitelný, neboť její podstata se týká problému zcela jiného." Z uvedeného citátu je zřejmé, že Ústavní soud ČR zachází s nálezy Ústavního soudu ČSFR de facto jako s nálezy vlastními, a nehledá formální důvody, jež by použití takových nálezů vylučovaly nebo naopak dovolovaly. Ústavní soud ČR tak ve své praxi prosazuje ideu kontinuity ochrany ústavnosti v demokratickém Československu a v demokratické České republice, jež je jeho nástupnickým státem. Nebyl k tomu veden pouze spontánně vzniklou názorovou shodou s jednotlivými judikáty československého Ústavního soudu, ale i imperativem vyplývajícím z čl. 1 Ústavy ČR, podle nějž je Česká republika "demokratickým právním státem". K podstatným atributům panství práva v demokratickém státě patří jeho předvídatelnost, jež je úzce spojena s kategoriemi kontinuity v právu a právní jistoty. Ústavnost v demokratickém Československu i v demokratické České republice byla a je shodně založena na hodnotách zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách. Neexistuje proto reálný důvod k tomu, aby se pojetí ústavnosti Ústavního soudu ČSFR a Ústavního soudu ČR vzájemně podstatně a zásadně lišila. I když tedy nálezy Ústavního soudu ČSFR nevytvářejí pro Ústavní soud ČR formálně překážku rozhodnuté věci podle § 35 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., představují pro něj reálnou autoritu založenou na tom, že Ústavní soud ČSFR byl "soudním orgánem ochrany ústavnosti" s působností na území České republiky, jímž je nyní on sám. Tento jev spojující spontánní koncepční shodu s imperativy právního státu či panství práva lze spatřit i v judikatuře současného Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Analogie se vztahy mezi československým a českým Ústavním soudem je zřejmá. Dřívější a současný Evropský soud jsou dva odlišné subjekty. První z nich byl zřízen Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod z r. 1950 (dále jen "Evropská úmluva"), druhý 11. protokolem k ní z r. 1994. Řízení před nimi se vzájemně nemálo liší. Oba posuzují soulad chování smluvních států s Evropskou úmluvou. 11. protokol neobsahuje žádné ustanovení o závaznosti rozsudků dřívějšího Evropského soudu pro dnešní Evropský soud. Současný Evropský soud, který započal svou činnost v r. 1998, nepovažoval za nutné se otázkou závaznosti rozsudků předchozího soudu jakkoli zabývat. Vyřešil ji prostě tím, že se od svých prvních rozsudků odvolává na judikáty svého předchůdce, jako by šlo o jeho vlastní rozhodnutí. V rozsudku z 21. 1. 1999 ve věci Geyseghem proti Belgii bez jakýchkoli vysvětlení potvrzuje, že se v souzené věci uplatní princip použitý v případech Lala a Pelladoah proti Nizozemí z r. 1994, a dovolává se dále případu Poitrimol proti Francii z r. 1993. Postulát kontinuity poskytované ochrany, jenž je příznačný pro rozhodování soudního orgánu, který vstupuje na místo orgánu zaniklého nebo zrušeného, má dvě stránky. Na jedné straně novému soudu dovoluje odchýlit se od právního názoru soudu předchozího, pokud došlo ke změně okolností, za nichž tento předchozí soud rozhodoval, na straně druhé mu ukládá nezpochybňovat rozhodnutí předchozího soudu, jestliže k takové změně okolností nedošlo.
VII. Poté Ústavní soud uplatnil svou úvahu o míře přezkoumatelnosti nálezů Ústavního soudu ČSFR na jeho nález z 26. 11. 1992 a posoudil v jejím světle návrh skupiny poslanců. Navrhovatelé v něm uvádějí: "Podepsaným poslancům proto nezbývá, než Ústavnímu soudu navrhnout, aby zrušil jak zákony č. 422/2000 Sb. a č. 424/2000 Sb., tak i samotné zákony č. 451/1991 Sb. a č. 279/1992 Sb., a to pro jejich rozpor zejména s ustanoveními čl. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 4 odst. 2 a 4 a čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 4 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a s Úmluvou Mezinárodní organizace práce o diskriminaci (zaměstnání a povolání) 1958 (č. 111), která je nepochybně mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy." Zák. č. 451/1991 Sb. byl po 26. 11. 1992 novelizován dvakrát: zákonem č. 254/1995 Sb., jenž stanovil jeho platnost do 31. 12. 2000, a zákonem č. 422/2000 Sb., jenž jednak zrušil právě citované ustanovení o době platnosti novelizované v r. 1995 a dále vyňal z působnosti § 1 až § 3 lustračního zákona občany narozené po 1. prosinci 1971. Jedinými ustanoveními zák. č. 451/1991 Sb., jejichž ústavnost Ústavní soud ČSFR v r. 1992 neposoudil a jež jsou nyní jeho součástí, jsou tedy ustanovení obsažená v jeho současném § 20 a vnesená do něj zákonem č. 422/2000 Sb.