Není rozhodující, že Inspekce ministra vnitra stěžovatele sledovala dříve, než se setkala se svědkem Ing. B.. Podstatná je skutečnost, že to byl tento svědek, kdo policii upozornil na jednání stěžovatele spočívající v tom, že svědka upozorňoval na jemu hrozící trestní stíhání a vzetí do vazby, naznačoval možnost toto nebezpečí odvrátit a současně se zmiňoval o svých nákladech spojených s činností ve prospěch svědka, což svědek považoval důvodně za žádost o to, aby stěžovateli za jeho snahu zaplatil. V této souvislosti je třeba zmínit zejména výpověď svědka Ing. B. ze dne 15. 5. 1998 (č.l. 34-41), ve které tento svědek popisuje jednak jednání se stěžovatelem před 18. 2. 1998, tj. před navázáním kontaktu s IMV, jednak se vyjadřuje k obsahu přepisu zvukových záznamů ze schůzek se stěžovatelem, které byly pořízeny za použití operativní techniky (po výslovném souhlasu svědka). Rovněž při výpovědi při hlavním líčení dne 24. 9. 1998 (č.l. 251 - 252) svědek Ing. B. uvedl, že již na podzim roku 1997 stěžovatel hovořil o velkých nákladech spojených s činností ve prospěch svědka a že velká část schůzek se konala z podnětu stěžovatele a i na neodposlouchávaných schůzkách se stěžovatel zmiňoval o výdajích spojených s činností ve prospěch svědka, byť o peníze přímo nepožádal, hovořili o vyrovnání těchto nákladů.
Pokud soud prvního stupně a následně i soud odvolací po vyhodnocení všech výpovědí svědka Ing. K. B. (nikoliv pouze výpovědi při hlavním líčení konaném dne 14. 3. 2001, kterou cituje stěžovatel v ústavní stížnosti), obsahu zvukových záznamů o schůzkách stěžovatele a jmenovaného svědka uskutečněných před poslední schůzkou dne 20. 3. 1998, výpovědí dalších svědků a všech dalších důkazů ve věci provedených, dospěl k závěru, že stěžovatel se dopustil jednání, které je popsáno ve výroku odsuzujícího rozsudku, nelze tomuto hodnocení ničeho vytknout, a to včetně závěru, který sice není v odůvodnění soudních rozhodnutí výslovně konstatován, ale je nezbytným podkladem pro odsuzující výrok, tj. závěru, že toto jednání stěžovatele nebylo vyprovokováno. Nelze pominout, že to byl stěžovatel, který sám navázal na podzim roku 1997 a poté znovu v únoru 1998, kdy již měl několik měsíců zákaz do prověřování kauzy S., a. s., zasahovat, kontakt se svědkem Ing. B., inicioval i další schůzky, takže nelze dospět k závěru, že by tyto kontakty vyprovokoval svědek Ing. B., event. z podnětu pracovníků IMV. Je třeba zdůraznit, že i Ústavní soud ve svém nálezu, sp. zn. III. ÚS 597/99, nic takového ani nenaznačuje.
Nad rámec uvedených úvah Ústavní soud dále konstatuje, že k případné otázce, že stěžovateli mělo být sděleno obvinění bezprostředně poté, kdy bylo zaznamenáno podezření, že žádá o poskytnutí úplatku, tj. prakticky ihned poté, kdy svědek Ing. B. s jednáním stěžovatele seznámil vyšetřovatele, je nutno uvést, že trestní stíhání pro trestný čin přijímání úplatku podle § 160 tr. zák. je důkazně velmi obtížné, a to mimo jiné i vzhledem k existenci skutkové podstaty trestného činu podplácení podle § 161 tr. zák. Navíc obecně možno konstatovat, že vyšší míra podezření je nutná k rozhodnutí o sdělení obvinění určité osobě pro konkrétní trestný čin a nepochybně nižší míra podezření postačí k závěru o sice existujícím podezření, že určitá osoba je rozhodnuta spáchat trestný čin či tento trestný čin již spáchá nebo spáchala, ale současně i o tom, že dosud opatřené podklady jsou nedostačující ke sdělení obvinění, a proto je třeba učinit opatření, které povede k bližšímu objasnění existujícího podezření a k případnému opatření dalších důkazů, samozřejmě ale za předpokladu důsledného splnění podmínky zákonnosti platící pro činnost orgánů veřejné moci.
K námitce, že stěžovatel nikdy nepožádal svědka Ing. B. přímo o peníze, nutno uvést následující. Při řešení otázky, zda jednání stěžovatele ve vztahu ke svědkovi Ing. B. je možno posoudit, vedle nesporného zneužití pravomoci veřejného činitele, i jako žádost o úplatek, je nutno přihlédnout k charakteristice obou subjektů na tomto jednání zúčastněných, tj. na jedné straně příslušníka Policie ČR zabývajícího se finanční kriminalitou a na druhé straně svědka, který znal pracovní zařazení stěžovatele a z případného svého trestního stíhání pro tento druh trestné činnosti měl důvodné obavy. Stěžovatel není průměrným občanem, u kterého by bylo možno v některých případech považovat za věrohodné tvrzení, že zmínky o potřebnosti získat "provozní kapitál" na opatřování dalších informací a provádění úkonů ve prospěch toho, před kterým byly tyto úvahy pronášeny, nebyly míněny jako žádost o poskytnutí finančních prostředků, byť i v blíže nespecifikované výši.
Nelze přece předpokládat, že stěžovatel, policejní důstojník pohybující se v oblasti hospodářské kriminality a s ní spojeném korupčním prostředí, znalý trestních předpisů vztahujících se k úplatkářství, požádá přímo o určitou finanční částku. Zastřené žádosti o finanční vyrovnání spojené s utvrzováním přesvědčení osoby takto žádané o finanční úhradu nákladů, že jí hrozí trestní stíhání a případně i vzetí do vazby, se současným vyvoláním dojmu, že těmto důsledkům by bylo možno zabránit, je třeba považovat za žádost o poskytnutí úplatku.
Je nerozhodné, zda stěžovatel v době, kdy se již na realizaci kauzy S., a. s., nepodílel, byl schopen - případně i ochoten - svědkovi Ing. B. beztrestnost zajistit. Stejně tak není rozhodující, zda jmenovanému svědkovi trestní stíhání reálně hrozilo. Podstatná je skutečnost, že stěžovatel obavu z hrozícího trestního stíhání ve jmenovaném svědkovi soustavně utvrzoval a dojem o možnosti tomuto stíhání zabránit, i když bez výslovného slibu toto učinit, ve svědkovi vyvolával, a tímto si ho zavazoval a navozoval situaci, směřující k poskytnutí odpovídajícího finančního vyrovnání.
Jinak lze v této souvislosti odkázat na velmi podrobné a vyčerpávající odůvodnění závěru o tom, že stěžovatel žádal o úplatek a odůvodněnosti právní kvalifikace tohoto jednání na str. 16 - 18 rozsudku soudu prvního stupně, s kterýmžto odůvodněním se Ústavní soud plně ztotožňuje a přiléhavostí zvolené právní kvalifikace se proto dále nezabývá. Možno pouze dodat, že právní kvalifikace skutku, kterým byl stěžovatel uznán vinným, v nyní napadených soudních rozhodnutích, nutně ve srovnání s prvými rozhodnutími v této trestní věci musela doznat změny, neboť stěžovatel nyní nebyl uznán vinným tím, že úplatek, o který žádal, rovněž i převzal.
K bodům 14), 15) a 16) ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že celý tzv. operativní spis Inspekce ministra vnitra týkající se stěžovatele není součástí trestního spisu. Tento spis byl soudem prvního stupně od IMV vyžadován, nebyl však celý zapůjčen, nýbrž byly poskytnuty pouze ty jeho části, které se týkaly kontaktů stěžovatele se svědkem Ing. B. a prověřování podezření z trestné činnosti v obchodní společnosti S., a. s. Nebylo vyhověno ani požadavku soudu prvního stupně o poskytnutí celého spisového materiálu adresovanému ministru vnitra ČR, který tento postup odůvodnil tím, že další části operativního spisu se projednávané trestní věci stěžovatele netýkají. Vzhledem k tomu, že neopatření celého spisového materiálu namítal stěžovatel ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, odvolací soud si tento materiál vyžádal a byl mu Inspekcí ministra vnitra zapůjčen. Senát odvolacího soudu předložený spis prostudoval a zjistil, že informace IMV i ministra vnitra ČR odpovídají skutečnosti, neboť části spisu, které nebyly poskytnuty soudu prvního stupně, byť se týkají rovněž stěžovatele, neobsahují žádné další důkazy vztahující se k projednávané trestní věci. Z toho důvodu byl zapůjčený spisový materiál vrácen Inspekci ministra vnitra, aniž by byl zařazen jako důkazní materiál.
Za této situace nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že mu bylo upřeno právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Pokud zbývající část tzv. operativního spisu není součástí trestního spisu a není tedy důkazem v probíhajícím trestním řízení, neboť se sice týká stěžovatele, ale nikoliv projednávané trestní věci, není důvod k tomu, aby byla stěžovateli dána možnost i s touto částí spisu se seznámit. Možno zdůraznit, že i sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že "v operativním spisu existuje celá řada nepodložených či dokonce i podložených zjištění, se kterými by neměl být seznámen ten, kterého se týkají, např. proto, že je uváděn zdroj, který může být z řady důvodů důvěrný a takovýto spis podléhá běžnému utajení v rámci režimu takových dokladů, což ovšem přestává platit za situace, kdy se zjistí, že spis je sám o sobě důležitým pro trestní řízení". Pokud tedy senát odvolacího soudu zjistil, že část operativního spisu, jehož kopie nebyla již v rámci řízení před soudem prvního stupně do důkazního materiálu zařazena, není důležitá pro probíhající trestní řízení, platí to, co stěžovatel o utajování tzv. operativních materiálů uvádí. Dle názoru Ústavního soudu nelze upřít soudu oprávnění posoudit, zda určitý materiál je důležitý pro trestní řízení či nikoliv a pokud dospěje k závěru, že se nejedná o listinný materiál, který by mohl přispět k objasnění projednávané trestní věci a tudíž nejde o důkaz ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř., jako důkaz tento materiál také pro své rozhodnutí nepoužil, není s tímto materiálem, navíc materiálem podléhajícímu utajení, povinen obžalovaného seznamovat. Nadto Ústavní soud již několikrát vyložil a zdůraznil svůj názor, že obecný soud není povinen provádět všechny navrhované důkazy, ale pouze ty, které považuje za potřebné k náležitému objasnění skutkového stavu věci a stejně tak platí, že do výlučné pravomoci obecných soudů spadá rozhodnutí o rozsahu dokazování.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut. Pokud se týká návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 zákona č. 182/1993 Sb., Ústavní soud konstatuje s odkazem na svoji ustálenou judikaturu, že takový postup by byl možný jen tehdy, pokud by Ústavní soud stížnost přijal. V daném případě však Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, což znamená nutnost odmítnutí i návrhu podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. 7. 2002
JUDr. Jiří Malenovský předseda senátu