Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti Mgr. P. T., zastoupeného JUDr. M. Č., advokátkou proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2001, č. j. 29 Ca 9/2000-27, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 8. 2001 domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2001, č. j. 29 Ca 9/2000-27. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se žalobou u Krajského soudu v Brně domáhal zrušení rozhodnutí Finančního úřadu v Prostějově - platebního výměru č. 980002732, ze dne 3. 11. 1998, kterým mu byla vyměřena daň z převodu nemovitostí ve výši 16.380,- Kč a rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 6. 10. 1999, č. j. FŘ-140/6621/98, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti tomuto platebnímu výměru. Krajský soud v Brně rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu stěžovatele zamítl a právní názor správních orgánů potvrdil. Stěžovatel je toho názoru, že jak finanční orgány, tak i krajský soud nesprávně stanovily počátek běhu prekluzívní lhůty k uložení daňové povinnosti z převodu nemovitostí.
Podle přesvědčení stěžovatele, bylo napadeným rozhodnutím porušeno jeho ústavně zaručené základní právo, konkrétně čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť krajský soud žalobu stěžovatele neposoudil objektivně tím, že se ztotožnil s výkladem finančních orgánů obou stupňů, postupoval v rozporu s ústavně stanoveným postupem a tímto jednáním soudu vznikla stěžovateli majetková újma.
Ústavní soud konstatuje, že ve skutkově totožných věcech již rozhodoval usneseními, sp. zn. III. ÚS 526/01, ze dne 22. 11. 2001 a, sp. zn. I. ÚS 527/01, ze dne 13. 11. 2001, přičemž od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, jmenovaný soud se ve svém rozhodnutí i v jeho odůvodnění vypořádal se všemi námitkami stěžovatele uplatněnými ve správní žalobě. Vzhledem k tomu, že se Ústavní soud se závěry stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně ztotožňuje, jeho výklad ustanovení § 21 odst. 1 písm. b) a § 22 odst. 1 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a daní z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, považuje za správný, odkazuje na jeho přiléhavé a vyčerpávající odůvodnění.
K tvrzenému porušení práva stěžovatele podle čl. 11 odst. 5 Listiny Ústavní soud konstatuje, že pokud toto ustanovení stanoví, že daně a poplatky lze ukládat toliko na základě zákona, znamená to, že i způsob jejich výpočtu a vybírání upravuje zákon. Je-li daň a způsob jejího vyměření a vybírání stanoven zákonem, jde o úpravu provedenou způsobem ústavním.
Pokud jde o tvrzené porušení práva na soudní ochranu a náhradu škody podle čl. 36 odst. 2 a 3 Listiny, stěžovateli bylo umožněno, aby využil všech procesních možností, daných mu občanským soudním řádem k tomu, aby hájil svá tvrzená práva. O jeho věci jednal nezávislý soud, který v souladu s čl. 36 Listiny vydal příslušné rozhodnutí. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.
Je tedy zřejmé, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Pro výše uvedené byl návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. 8. 2002
JUDr. Vojtěch Cepl předseda senátu