Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti S. B., a. s., zastoupené JUDr. V. H., CSc., advokátem, proti nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 29. 6. 2001, sp. zn. Rsp 129/00, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 25. 9. 2001 domáhala zrušení nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 29. 6. 2001, sp. zn. Rsp 129/00, s tím, že napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, zakotvená v Listině základních práv a svobod v čl. 2, odst. 3 a v čl. 4 odst. 1, neboť jí byla uložena povinnost plnit závazky z absolutně neplatného právního úkonu.
Na základě výzvy Ústavního soudu stěžovatelka podáním ze dne 10. 4. 2002 sdělila, že dne 10. 9. 2001 podala k Městskému soudu v Praze návrh na zrušení rozhodčího nálezu napadeného ústavní stížností.
Ústavní soud ve shodě se svou ustálenou rozhodovací praxí (např. nepublikovaná usnesení ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. II. ÚS 443/01, a sp. zn. II. ÚS 455/01, a ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 460/01) dospěl v posuzované věci po zhodnocení právního stavu věci k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.
Z obsahu návrhu a ústavní stížností napadeného rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky bylo zjištěno, stěžovatelka a A., s r. o., se dohodli, že o jejich majetkovém sporu rozhodne rozhodčí soud, i když jinak by byla dána pravomoc soudu (§ 2 odst. 1 zákona č. 216/1994, o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů). Pokud se tedy účastníci dohodli na respektování rozhodčího nálezu a tím nahradili pořad práva, v důsledku této skutečnosti z vlastního a svobodného rozhodnutí stěžovatelka nevyčerpala procesní prostředky, které zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje. Pokud stěžovatelka podala k soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu, jak uvedla ve svém sdělení ze dne 10. 4. 2002, pak jde o procesní prostředek, vyplývající z ustanovení § 31 písm. f) zákona č. 216/1994, o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Je tedy evidentní, že napadený rozhodčí nález není konečným rozhodnutím ve věci. Proto byl návrh v souladu s § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnut pro jeho nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. 4. 2002
Vojtěch Cepl soudce zpravodaj