Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti 1. J. P. a 2. J. P., zastoupených JUDr. M. C., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4. 1999, č. j. 44 Cm 127/97-80, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2000, č. j. 5 Cmo 558/99-140, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Ústavnímu soudu byla dne 11. 10. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatelů podaná podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, ve které stěžovatelé napadají v záhlaví uvedená rozhodnutí a namítají, že došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, konkrétně čl. 1, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že Krajský soud v Hradci Králové rozhodl rozsudkem ze dne 8. 4. 1999, č. j. 44 Cm 127/97-80, mimo jiné tak, že povolil k uspokojení pohledávky žalobce - Komerční banky, a. s., ze smlouvy o úvěru reg. č. 04-0342-01-15402 prodej nemovitosti - domu č. p. 151 v jejich vlastnictví v kat. úz. S. Vrchní soud v Praze pak připustil k návrhu Komerční banky, a. s., změnu návrhu, změnil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl rozsudkem ze dne 22. 3. 2000, č. j. 5 Cmo 558/99-140, kromě jiného tak, že uložil stěžovatelům povinnost zaplatit Komerční bance, a. s., částku 1.760.000,- Kč s příslušenstvím, přičemž ve vztahu ke stěžovatelům je Komerční banka, a. s., oprávněna domáhat se uspokojení své pohledávky pouze z výtěžku prodeje zástavy, t. j. domu č. p. 151 a pozemky s ním spojenými.. Stěžovatelé v průběhu řízení rovněž podali i návrh na připuštění dovolání. Vrchní soud návrhu stěžovatelů nevyhověl a rozhodl tak, že dovolání se nepřipouští. Stěžovatelé v zákonné lhůtě dovolání podali a dne 21. 11. 2001 doručili Ústavnímu soudu rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 10. 2001, č. j. 29 Cdo 2606/2000-182, kterým bylo dovolání stěžovatelů shledáno Nejvyšším soudem jako přípustné, podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, avšak nebylo shledáno důvodným, a bylo proto zamítnuto. Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadli pouze rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, avšak nenapadli již rozhodnutí dovolacího soudu, které je ve věci nepochybně tím rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Ústavní soud je při svém rozhodování podle čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR vázán pravidly řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. K této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva zákonem poskytovaném. Rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující jen proti napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze by totiž v projednané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 4. 2002
Vojtěch Cepl soudce zpravodaj