Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti A. B., zastoupeného JUDr. J. U., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2000, č. j. 5 A 156/99-23, a proti zásahům orgánu veřejné moci do základních práv a svobod, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Ústavnímu soudu byla dne 20. 12. 2000 doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2000, č. j. 5 A 156/99-23, kterým bylo na základě žaloby podané stěžovatelem proti vedlejšímu účastníkovi řízení - Ministerstvu dopravy a spojů ČR, vyhověno návrhu stěžovatele tak, že bylo zrušeno rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR ze dne 10. 9. 1999, č. j. 27063/99-113, a věc byla vrácena vedlejšímu účastníkovi řízení k dalšímu řízení. Citovaným rozhodnutím Ministerstva dopravy a spojů ze dne 10. 9. 1999, č. j. 27063/99-113, vedlejší účastník řízení zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravy - dopravního úřadu, ze dne 10. 6. 1999, č. j. MHPM-48102a/1999/DOP-R3/Ce, kterým nebyly vydány průkazy způsobilosti řidiče taxislužby pro provozování taxislužby na území hlavního města Prahy pro zaměstnance stěžovatele - řidiče G. H., P. K., V. K., J. R. a M. V., a to z důvodu nesplnění podmínky odborné způsobilosti provozovatelem taxislužby ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě (dále jen "zákon o silniční dopravě"). Stěžovatel svoji ústavní stížnost kvalifikoval jako stížnost proti postupu orgánů veřejné správy při uplatňování státní moci, které nerespektují základní zákony státu. Vrchní soud v Praze podle názoru stěžovatele mu upřel základní právo na poskytnutí reálné a efektivní ochrany práv v soudním řízení, neboť důvody svého rozhodnutí postavil na ústavně nekonformním výkladu zákona tak, že tímto výkladem doplnil působnost a pravomoc orgánů resortu dopravy nad rozsah zákonné úpravy, čímž jednak odůvodnil odstranění principů právního státu ve správním řízení ve věcech silniční dopravy a jednak popřel svoji nestrannost vůči účastníkům řízení a tím porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 9 odst. 3 a čl. 90 Ústavy. Svoji ústavní stížnost pak stěžovatel považuje za stížnost zásadního charakteru, neboť se přímo a bezprostředně dotýká všech podnikatelů v silniční dopravě. Dne 22. 11. 2001 stěžovatel doručil Ústavnímu soudu doplnění ústavní stížnosti, a to s ohledem na odmítnutí obdobné ústavní stížnosti, kterou podala společnost A., spol. s r. o. V odůvodnění doplnění ústavní stížnosti stěžovatel zejména argumentoval tím, že Vrchní soud v Praze při svém rozhodování vůbec nevzal v úvahu skutečnost, že celou problematiku je třeba posuzovat v širším kontextu faktického provozování živnosti, tedy faktického provozování dopravy, jakožto podnikání, a dále uvedl, že ochrany práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se nelze domoci ve správním řízení, které nemohlo a nesmělo být nikdy zahajováno, stejně tak se jeví nemožným se jej domoci u Vrchního soudu v Praze, který již opakovaně rozhodoval bez toho, aby respektoval čl. 10 Ústavy. I když v této konkrétní věci rozsudek soudu zdánlivě vyzněl ve prospěch stěžovatele, svými důsledky se jedná jen o prohloubení negativních důsledků současného stavu výkonu státní správy v oblasti výkonu vlastnických práv podnikatelů, ve které státní správu je zcela nepřípustné vykonávat.
Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 18. 12. 2001 navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost, odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a uvedl, že soud se námitkami stěžovatele ve stížností napadeném rozsudku podrobně zabýval a zejména dospěl k závěru, že v dané věci jde o správní řízení a vyvrátil tvrzení stěžovatele, že správní orgán musí vždy vydat průkazy způsobilosti řidiče taxislužby na žádost i toho, kdo podle zákona o silniční dopravě není způsobilý provozovat taxislužbu. Dále vrchní soud poukázal na to, že na základě žaloby stěžovatelem napadané správní rozhodnutí zrušil (žalobě vyhověl) a za této situace ústavní stížnost, která v konkrétní věci (pro dotyčnou jednotlivou věc) není preventivním prostředkem, se nemůže opírat o spekulaci o více či méně pravděpodobném výsledku dalšího správního řízení.
Ministerstvo dopravy a spojů ČR ve svém obsáhlém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 17. 12. 2001 uvedlo, že napadený rozsudek neodporuje ústavním principům a ústavně zaručeným základním právům a svobodám a navrhlo odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti, Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, případně zakáže tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí [§ 72 odst. 1 písm. a), § 82 odst. 3 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud ve shodě se svou ustálenou rozhodovací praxí (viz usnesení o obdobné ústavní stížnosti z 29. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 459/01) dospěl v posuzované věci k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
V podané ústavní stížnosti stěžovatelka napadá rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým nebylo s konečným výsledkem rozhodnuto ve věci samé, ale napadené rozhodnutí odvolacího orgánu bylo zrušeno a věc vrácena Ministerstvu dopravy a spojů ČR k dalšímu řízení, když návrhu stěžovatele na zrušení napadeného rozhodnutí soud vyhověl a otevřel mu tak možnost k novému posouzení oprávněnosti a důvodnosti postupu příslušných orgánů v souvislosti s posuzováním splnění podmínek provozovatele taxislužby. Stěžovatel bude mít v daném případě, po vydání rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR ve věci, k dispozici řádné opravné prostředky a teprve až po jejich vyčerpání bude mít možnost napadnout konečné rozhodnutí ve věci. Do té doby je nutno ústavní stížnost považovat za nepřípustnou ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, v návaznosti na ustanovení § 75 odst. 1 citovaného zákona. Tento závěr vyplývá též z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu podle čl. 36 a násl. Listiny důsledně řídí principem subsidiarity.
Pokud jde o požadavek, aby Vrchnímu soudu v Praze bylo zakázáno aplikovat nadále stěžovatelem specifikovaný právní názor, Ústavní soud konstatuje, že mu jako soudnímu orgánu ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, nepřísluší zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů, pokud tyto soudy postupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Příkaz, kterým by zakázal obecnému soudu aplikovat jím zastávaný právní názor, by byl nejen v rozporu s pravomocemi Ústavního soudu, danými mu Ústavou, ale došlo by jím i k porušení ústavního principu nezávislosti soudů vyplývajícímu z čl. 82 Ústavy. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem odmítl ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro její nepřípustnost, neboť dosud nebyly vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práv stěžovatele připouští.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. 1. 2002
Vojtěch Cepl soudce zpravodaj