III. ÚS 218/02
Ústavní soud rozhodl ve věci navrhovatele J. K., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2001, č. j. 62 Co 363/01-42, t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Stěžovatel se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 11. dubna 2002, domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 363/01-42, jímž byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. ledna 2001, č. j. 25 Nc 557/2000-28. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§ 72 odst. 1 písm. a), § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu stížností napadeného usnesení Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 363/01-42 bylo zjištěno, že ten dne 26. října 2001 zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. ledna 2001, jímž byla upravena práva a povinnosti rodičů a tedy i stěžovatele k nezletilé L.K., a věc soudu vrátil k dalšímu řízení. Je proto nepochybné, že o právech a povinnostech stěžovatele k nezletilé dosud nebylo rozhodnuto pravomocně. Zákon mu poskytuje možnost využít prostředky k ochraně tvrzených práv, tj. možnost po rozhodnutí soudu I. stupně podat odvolání k soudu II. stupně (§ 201 a násl. obč. soudního řádu). Pro výše uvedené byl návrh jako nepřípustný odmítnut, aniž by byl stěžovatel vyzván k odstranění vad podané ústavní stížnosti [§ 43 odst. 1 písm. e), § 75 odst. 1, § 30 odst. 1 a § 41 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2002