VII./d Posouzení ústavnosti interpretace, aplikace a povahy ve věci relevantního jednoduchého práva této situace, tj. po konstatování, že obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích nevybočily z rámce vymezeného jednoduchým právem, Ústavní soud posuzoval možnost dotčení stěžovatelů v jejich základních právech a svobodách plynoucích z Listiny a mezinárodních smluv dle čl. 10 Ústavy ústavně rozpornou interpretací, aplikací, resp. povahou jednoduchého práva. Ústavní aspekt účelu rekognice
Otázkou, jíž nutno v této souvislosti zodpovědět jako první, je, zda účel, obsažený v ustanovení § 93 odst. 2 a § 103 tr. řádu, je sto stát v konkurenci s ochranou základního práva, plynoucího z čl. 10 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vyslovil názor, dle kterého ke kolizi v rovině ústavněprávní dochází nejen mezi základními právy a svobodami navzájem, nýbrž i mezi základnými právy a svobodami a jinými ústavně chráněnými hodnotami. V nálezu ve věci Pl. ÚS 15/96 konstatoval v této souvislosti následující: "Ústavní úprava postavení jedince ve společnosti obsahuje ochranu individuálních práv a svobod, jakož i ochranu veřejných statků. Rozdíl mezi nimi spočívá v jejich distributivnosti. Pro veřejné statky je typické, že prospěch z nich je nedělitelný a lidé nemohou být vyloučeni z jeho požívání. Příklady veřejných statků jsou národní bezpečnost, veřejný pořádek, zdravé životní prostředí. Veřejným statkem se tudíž určitý aspekt lidské existence stává za podmínky, kdy není možno jej pojmově, věcně i právně rozložit na části a tyto přiřadit jednotlivcům jako podíly. [K pojmu veřejné statky v ekonomické literatuře viz např. P. A. Samuelson, W. Nordhaus, Ekonomie, Praha 1991, s. 770-771, 982; v literatuře právnické např. J. Raz, Right-Based Moralities, in: Theories of Rights, (Ed. J.Waldron), Oxford 1984, s. 187; R. Alexy, Recht, Vernunft, Diskurs. Studien zur Rechtsphilosophie, Frankfurt a. M. 1995, s. 239 a násl.] Pro základní práva a svobody je, na rozdíl od veřejných statků, typická jejich distributivnost. Aspekty lidské existence, jakými jsou např. osobní svoboda, svoboda projevu, účast v politickém dění a s tím spjaté volební právo, právo zastávat veřejné funkce, právo sdružovat se v politických stranách atd., lze pojmově, věcně i právně členit na části a tyto přiřadit jednotlivcům. V případě kolize je nutné stanovit podmínky, za splnění kterých má prioritu jedno základní právo či svoboda, a za splnění kterých jiné, resp. určitý veřejný statek. Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody nebo veřejného statku."
Vycházeje z uvedených definičních hledisek vymezení ústavněprávně chráněných veřejných statků, nutno k těmto zařadit i úsilí o zajištění vnitřního míru ve společnosti, spočívající v náležitém objasnění trestných činů a spravedlivém potrestání jejich pachatelů v rámci řádného procesu, jež se promítá v rovině ústavní v čl. 80 odst. 1 a čl. 90 Ústavy, čl. 39 a čl. 40 Listiny. Jedním z parciálních nástrojů dosažení tohoto veřejného statku (dobra) jsou i důkazní prostředky, předvídané trestním řádem, mezi něž patří i rekognice (čili identifikace osob a věcí), jež je zakotvena v ustanovení § 93 odst. 2 a § 103 tr. řádu (ve znění platném k 30. dubnu 2000).
Poměřování v kolizi stojícího práva na ochranu osobnosti a veřejného zájmu na objasnění trestných činů a spravedlivém potrestání jejich pachatelů
Z pohledu ústavněprávního za klíčovou považuje Ústavní soud otázku, zda příslušnými ustanoveními jednoduchého práva jsou v předmětné věci dány podmínky zákonné licence omezení práv na ochranu osobnosti dle § 12 odst. 2 obč. zák., a to zejména z pohledu kolize základních práv plynoucích z čl. 10 Listiny a veřejného účelu, jímž je náležité objasnění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů v rámci řádného procesu, jenž se promítá v rovině ústavní v čl. 80 odst. 1a čl. 90 Ústavy a čl. 39 a čl. 40 Listiny, v rovině práva jednoduchého v ustanovení § 93 odst. 2 a § 103 tr. řádu (ve znění platném k 30. dubnu 2000).
Standardní metodou, jíž Ústavní soud posuzuje kolizi základních práv a svobod, resp. jejich kolizi s jinou ústavně chráněnou hodnotou, je metoda proporcionality. Strukturu této metody a její komponenty nastínil v řadě svých nálezů (viz zejména nález ve věci Pl. ÚS 4/94, Pl. ÚS 15/96, Pl. ÚS 16/98).
V předmětné věci nelze mít pochybnosti o naplnění podmínky vhodnosti (čili o naplnění vazby mezi prostředkem a účelem), tj. o tom, že institut rekognice fotografiemi je efektivním důkazním prostředkem, tedy je institutem umožňujícím dosažení veřejného statku (dobra), spočívajícím v náležitém objasnění trestných činů a spravedlivém potrestání jejich pachatelů. Kromě uvedeného plní rekognice i další účel. Vzhledem ke skutečnosti, že rekognice je prostředkem prověrky věrohodnosti přímého svědectví, plní rovněž účel vyloučení nevinných osob z podezření, a tudíž účel ochrany individuálních práv před neodůvodněným stíháním a odsouzením.
Druhým hlediskem poměřování je porovnávání institutu rekognice fotografiemi kromě osoby podezřelé i nezúčastněných osob, použitých bez jejich souhlasu, s jinými možnými postupy, jež by umožnily rovněž dosáhnout účely rekognice, nedotýkaly by se však osobnostního práva dle čl. 10 odst. 1 Listiny ve spojení s § 12 odst. 1 obč. zák.
Jinými slovy, z uvedeného požadavku v rovině obecné plyne maxima, dle které lze zákonnou licenci ve smyslu § 12 odst. 2 obč. zák. považovat za ústavně souladnou toliko tehdy, nelze-li sledovaného úředního účelu dosáhnout použitím podobizen se souhlasem dotčených osob, tj. akceptace ustanovení § 12 odst. 2 obč. zák. ve vztahu k § 12 odst. 1 obč. zák. za podmínky subsidiarity.
Požadavek subsidiarity postupu zákonnou licencí ve vztahu k posouzení možností dosáhnout sledovaných úředních účelů postupem dle § 12 odst. 1 obč. zák. je spjat s naplněním alespoň jedné z následujících podmínek: První je podmínka empirická, tj. reálná nemožnost dosažení takovéhoto souhlasu (takovýchto souhlasů), druhou pak stav, ve kterém by vyžadování souhlasu znemožnilo, resp. zmařilo anebo neumožnilo dosáhnout zákonem sledovaný, z Ústavy plynoucí úřední účel.
Z kriminalistické funkce rekognice fotografiemi v trestním řízení vyplývá, že se pravidelně provádí v počátcích vyšetřování, resp. v podobě neodkladného a neopakovatelného úkonu, a to na rozdíl od rekognice in natura. Je proto spjata s nutností jejího rychlého, operativního provedení. Požadavek vytváření srovnávacích alb fotografií nezúčastněných osob s jejich souhlasem by za těchto okolností provedení rekognice reálně mohl zmařit a znemožnit její využití jako důkazního prostředku v trestním řízení.
Nutno ale zvážit i možnost vytváření srovnávacích alb fotografií nezúčastněných osob pro účely rekognice s jejich souhlasem apriori.
Posouzení reálnosti této alternativy neodvisí na důvodnosti ústavněprávní (jak tomu bylo např. ve věci Pl. ÚS 15/96, v níž byla zákonná regulace zrušena kvůli porušení postulátu potřebnosti), nýbrž na zhodnocení její empirické proveditelnosti. Potvrzení empirické hypotetické alternativy však z povahy věci nemůže být předmětem dokazování, jehož předmětem jsou toliko skutečnosti minulé. Za této situace Ústavnímu soudu zbývá k potvrzení anebo odmítnutí zvažované alternativy postup induktivní, čili úvaha analogií, resp. úvaha právně srovnávací. V této souvislosti Ústavní soud v oblasti trestního řízení nenalezl analogický příklad apriorně se souhlasem dotčených osob vytvářených databází osobních údajů, resp. předmětů osobní povahy, pro účely trestního řízení. Z pohledu komparativního nenalezl obdobný přístup ani ve srovnatelných evropských zemích (SRN, Rakousko). Naopak, v odborné literatuře se považuje možnost vytvoření databáze fotografií pro účely rekognice s předem daným souhlasem třetích osob "za iluzorní" (H. Artkämper, Gegenüberstellungen - Erkenntnisquelle mit Kauteln. Kriminalistik, 10, 1995, s. 648).
Pro uvedené lze konstatovat, že posuzovaný model jednoduchého práva z pohledu kolize mezi základním právem plynoucím z čl. 10 odst. 1 Listiny a veřejným statkem (dobrem) plynoucím čl. 80 odst. 1 a čl. 90 Ústavy a čl. 39 a čl. 40 Listiny dostál i podmínkám spjatým s postulátem potřebnosti.
Třetím komponentem metody proporcionality je porovnávání v kolizi stojících základních práv a svobod, resp. veřejných statků (dobra).
Dosažení účelu objasňování trestných činů a potrestání jejich pachatelů v trestním řízení je v demokratickém ústavním řádu pravidelně spjato s řadou nezbytných zásahů do osobnostních práv jiných osob, než podezřelého, resp. obviněného. Příkladem je možnost nařízení prohlídky a pitvy mrtvoly a její exhumace (§ 115 tr. řádu) ve vazbě na osobnostní práva dle § 15 obč. zák., resp. povinnost svědčit (§ 97 tr. řádu) a v této souvislosti strpět i otázky dotýkající se jeho věrohodnosti, jež z povahy věci překračují rámec osobnostní ochrany dle § 11 obč. zák. Z rámce těchto obecně akceptovaných příkladů kolize v předmětné věci posuzovaný institut rekognice fotografiemi nevybočuje.
V této souvislosti z pohledu srovnávacího lze poukázat i na relevantní judikaturu Spolkového ústavního soudu SRN, jenž v rozhodnutí o ústavnosti zákona o sčítání lidu (BVerfGE, 65, 1) zformuloval hlediska ústavní akceptovatelnosti sběru, úschovy a používání osobních údajů, resp. předmětů osobní povahy ze strany státních orgánů. Konstatoval, že omezení práva na "informační sebeurčení" je přípustné toliko za přítomnosti převažujícího obecného zájmu, musí být založeno zákonem, který musí splňovat ústavní požadavek určitosti a jasnosti a dále požadavky plynoucí z principu proporcionality. Dále musí obsahovat procesní postupy, jež působí proti hrozbě porušení práva na ochranu osobnosti.
Obdobně konstatoval i Ústavní soud České republiky, že komponentem metody proporcionality je i zvažování možností minimalizace omezení jednoho v kolizi stojícího základního práva a svobody, resp. veřejného dobra (plynoucí z čl. 4 odst. 4 Listiny). V souvislosti s posuzovanou věcí nutno uvedený moment spatřovat v omezení daném obsahem ustanovení § 11 obč. zák. Jinými slovy, zákonná licence dle § 12 odst. 2 obč. zák. představuje výjimku z ustanovení § 12 odst. 1 obč. zák., nesmí svým obsahem ale představovat dotčení v právech dle § 11 obč. zák.
Z hlediska této maximy lze konstatovat, že posuzovaný model jednoduchého práva a jeho interpretace a aplikace v předmětné věci požadavkům z ní plynoucím dostál. Zákonná licence dle § 12 odst. 2 obč. zák. ve spojení s § 93 odst. 2 a § 103 tr. řádu, § 4 zák. č. 75/1957 Sb., § 2 odst. 1 písm. l) a § 45a zák. č. 283/1991 Sb. v žádném případně nezaložila jakékoli dotčení osobnostních práv plynoucích z § 11 obč. zák.
Konstatovaný závěr nevybočuje z rámce stávajícího demokratického evropského standardu. Při akceptaci hledisek zformulovaných Spolkovým ústavním soudem SRN ve věci ústavnosti zákona o sčítání lidu (BVerfGE, 65, 1), obdobný postup umožňuje tak německý trestní řád (viz § 483, 484 a 163), zemská legislativa (kupř. § 39 zákona Dolního Saska o ochraně před nebezpečím), jakož i zákon o cestovních pasech (§ 21 a 22) a zákon o osobních průkazech (§ 2). Obdobně stanoví i jednoduché právo Rakouské republiky, v němž přípustnost posuzovaného postupu umožňuje ustanovení § 64 zákona o policii, § 24 tr. řádu, jakož i § 22 odst. 3 tr. řádu ve spojení s § 53 odst. 2 zákona o policii a rovněž ve spojení s § 22a a 22b zákona o cestovních pasech. Rovněž Ústavní soud Rakouské republiky ve dvou rozhodnutích (VfSlg. 5.089/1965 a VfSlg. 9.934/1984) v analogických případech konstatoval, že zhotovení fotografií při identifikačním řízení není porušením základních práv a svobod (čl. 8 základního státního zákona o všeobecných občanských právech z 21. prosince 1867, jenž byl nahrazen ústavním zákonem z 29. listopadu 1988 o ochraně osobní svobody).
Z pohledu požadavku minimalizace zásahu do základního práva a svobody, jež dostál podmínkám principu proporcionality, nutno poukázat i na skutečnost, že rekognice pomocí fotografií představuje svojí intenzitou menší zásah do osobnostních práv než rekognice in natura, je tedy prostředkem mírnějším (shodně doktrína: H.Artkämper, Gegenüberstellungen - Erkenntnisquelle mit Kauteln. Kriminalistik, 10, 1995, s. 650; R. Riegel, Wahllichtbildvorlage und informationelles Selbstbestimmungsrecht. ZRP, 12, 1997, s. 477).
V rozhodované věci obecné soudy při aplikaci a interpretaci příslušného jednoduchého práva, jakož i vzhledem k jeho povaze, nevybočily z kautel, jež na ni klade princip proporcionality. Pro uvedené, tj. s ohledem na závěr, dle něhož se obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích při interpretaci a aplikaci jednoduchého práva nedostaly do rozporu se základními právy, plynoucími z Listiny, resp. z mezinárodních smluv dle čl. 10 Ústavy, Ústavní soud návrh na zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2001, sp. zn. 1 Co 291/2000 a 1 Co 293/2000, zamítl.
Tyto rozhodovací důvody v plném rozsahu dopadají i na posouzení návrhu stěžovatelů na vyslovení výroku dle § 82 odst. 3 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a návrhu na vydání předběžného opatření, pročež i tyto Ústavní soud zamítl.
VIII. Obiter dictum Zákonnou podmínkou provedení rekognice fotografiemi je skutečnost, že všechny srovnávací fotografie musí být fotografiemi v předmětném trestním řízení nezúčastněných osob. Použití fotografie v trestním řízení nezúčastněné osoby v rekognici tudíž nezakládá žádné dotčení jejích osobnostních práv, plynoucích z § 11 obč. zák. (např. práva na ochranu cti a dobrého jména v souvislosti s neoprávněným založením podezření ze spáchání trestného činu a jeho šířením ve veřejnosti). Nadto je rekognice fotografiemi zachycena v soudním spise, přičemž tento není veřejnou listinou a nahlížení do něj je omezeno na přesně zákonem omezený okruh osob (§ 65 tr. řádu).
Jak vyplynulo z dokazování v řízení před Ústavním soudem, zásah do osobnostních práv stěžovatelů by bylo možno vztáhnout k tomu subjektu, který ve vztahu ke stěžovatelům informaci, jež spojovala použití jejich fotografií v rekognici ve věci, v níž vystupovali v postavení nezúčastněných osob, s jejich označením jako osob podezřelých vyslovil a šířil. Z hlediska určení pasivní legitimace v řízení o ochranu osobnosti tímto subjektem ale není Česká republika.
Poučení:
Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.
V Brně dne 21. března 2002