III. ÚS 401/02
Ústavní soud rozhodl dne 4. července 2002, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci JUDr. L. M., zastoupeného Mgr. M. F., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. května 2002, sp. zn. 14 To 410/2002-80, t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatel se domáhal zrušení citovaného usnesení soudu s tím, že je považuje za rozhodnutí, kterým byla porušena jeho práva, zaručená čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 26 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že mu nebyla přiznána odměna za všechny poskytnuté právní služby, a to za stížnost na průtahy v řízení, dále pak došlo ke snížení odměny o 10 %, aniž pro takové snížení, dle jeho přesvědčení, byly dány důvody. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 14 To 410/2002-80, kterým byla stěžovateli přiznána odměna a náhrada hotových výdajů za obhajobu ve věci soudní rehabilitace podle zák. č. 119/1990 Sb. ve výši 9.735,-Kč, když stěžovatel požadoval částku 12.660,- Kč, zásah do práv, kterých se navrhovatel v ústavní stížnosti dovolává, zjištěn nebyl. Jmenovaný soud tak rozhodl v souladu s § 19 odst. 3 písm. b) zák. č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a v souladu s advokátním tarifem, tj. vyhláškou č. 177/1996 Sb. a č. 235/1997 Sb. Poněvadž v odůvodnění napadeného rozhodnutí se soud vypořádal se všemi námitkami stěžovatele uplatněnými v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, lze na ně v dalším odkázat. Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. července 2002