III. ÚS 50/02
Ústavní soud rozhodl dne 16. dubna 2002, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci navrhovatele P. D., zastoupeného JUDr. A. Š., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 2001, sp. zn. 10 To 44/01, t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatel, který se domáhal zrušení napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, odůvodnil ústavní stížnost tím, že podle jeho přesvědčení označený soud v odvolacím řízení postupoval a rozhodl v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Poukázal na to, že dne 4. října 2001 proběhlo u Vrchního soudu v Praze veřejné zasedání v trestní věci vedené proti němu - jako uprchlému, přičemž byl dne 2. října 2001 ve 23.45 hodin zadržen německou policií na letišti ve Frankfurtu a tím důvody konat proti němu řízení - coby uprchlému, pominuly. Soud mu tak neumožnil vyjádřit se k obvinění a k provedeným důkazům. Předseda senátu Vrchního soudu v Praze ve svém vyjádření ze dne 15. února 2002 uvedl, že trestní řízení proti stěžovateli - jako uprchlému, bylo vedeno podle příslušných ustanovení trestního řádu, veřejné zasedání proběhlo za účasti jeho obhájce. Proto navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu stížností napadeného usnesení, navrhovatelem předloženého rozhodnutí Vrchního zemského soudu Frankfurt am Main ze dne 5. října 2001 o jeho vzetí do předběžné vazby, jakož i z obsahu samotného návrhu bylo nepochybně zjištěno, že stěžovatel se i v době veřejného zasedání odvolacího soudu, tj. 4. října 2001, zdržoval v cizině, přičemž nebylo shledáno, že by soud místo jeho pobytu znal a že důvody pro konání řízení proti uprchlému odpadly. Proto postup odvolacího soudu nebyl v rozporu s §302 tr. řádu ani s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2002