Ústavní soud ČR rozhodl o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele Z. V., směřujícímu proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 2. 11. 2001, čj. 393/91 739/2001, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 24. 7. 2001, čj. 5806/01-140 a s platebním výměrem Finančního úřadu v Říčanech ze dne 28. 5. 2001, čj. 1010000514, t a k t o : N á v r h s e o d m í t á . O d ů v o d n ě n í Navrhovatelé podali dne 18. 12. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 20. 12. 2001. Předmětný návrh směřoval proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 2. 11. 2001, čj. 393/91 739/2001, rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 24. 7. 2001, čj. 5806/01-140 a platebnímu výměru Finančního úřadu v Říčanech ze dne 28. 5. 2001, čj. 1010000514. Navrhovatel tvrdil, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, zejména právo dané mu čl. 2 odst. 3 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Ve smyslu § 35 a 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat. V této souvislosti je třeba vzít v úvahu ust. § 75 odst. 1 citovaného zákona, podle kterého je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Napadené rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 24. 7. 2001, čj. 5806/01-140, kterým byl potvrzen platebnímu výměru Finančního úřadu v Říčanech ze dne 28. 5. 2001, čj. 1010000514, je nepochybně rozhodnutím orgánu veřejné správy, které lze napadnout správní žalobou podle části páté hlavy první občanského soudního řádu. Navrhovatel však možnost správní žaloby nevyužil a obrátil se na Ministerstvo financí ČR se žádostí o prominutí daně, které je podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, jedním z mimořádných opravných prostředků. Z uvedeného vyplývá, že navrhovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a ústavní stížnost je tedy ve smyslu ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Ústavnímu soudu proto nezbylo než návrh podle § 43 odst. 1 písmeno e) zákona o Ústavním soudu, jako nepřípustný odmítnout, když s ohledem na uvedené se nezabýval dále formálními vadami podaného návrhu.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2002