Pokud obecné soudy dovodily, že v případě přístaveb a nástaveb, realizovaných v průběhu let 1961 -1991, jde o součásti původně odňaté nemovitosti, lze těmto jeho závěrům stěží co vytknout, neboť nejde o závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Uzavřením platné dohody ohledně vydání původně odňaté nemovitosti, došlo k vydání i jejích součástí, byť to není v této dohodě výslovně uvedeno. Součást věci není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů a sdílí s věcí hlavní její právní režim, přechází na nabyvatele věci vždy bez dalšího, i když není výslovně uvedena a identifikována ve smlouvě o převodu věci. Obecné soudy dospěly na základě řádně provedeného dokazování správně k závěru, že všechny postupně vybudované (tato skutečnost má v souzené věci nezanedbatelný význam, proto budiž obzvláště zdůrazněna) přístavby i nástavby včetně kotelny jsou součástí, případně příslušenstvím, původně odňaté nemovitosti, neboť jsou v samostatných funkčních vazbách s touto věcí hlavní a s postupně k ní realizovanými přístavbami a nástavbami. V tomto směru možno odkázat i na názor Ústavního soudu, vyjádřený v jeho nálezu, sp. zn. IV.ÚS 500/2000. Co se potom týče částí vzniklých formou přístaveb k původnímu objektu odňaté stolárny (lakovny, stříkárny, rampy, strojovny a rukodílny), jak jsou uvedeny ve zmíněném znaleckém posudku znalce Ing. J. A. (č.l. 142 spisu o. s.), zde je na místě konstatovat, že dokud není stavba reálně rozdělena, lze platně učinit předmětem převodu buď celou věc nebo její ideální díl. Proto ani nemohla být dohodou o vydání věci v tomto směru převedena reálná část stavby bez těchto přístaveb, kdy k jejímu reálnému rozdělení je možné přistoupit pouze tehdy, vzniknou-li na základě stavebních úprav, učiněných podle stavebních předpisů, samostatné věci. Vyjádřeno jinak, obecné soudy tedy posuzovaly správně vztah těchto staveb z hlediska jejich "sounáležitosti" i "míry oddělitelnosti" v relaci k újmě, v daném případě zejména funkční, na hodnotě věci hlavní (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98), když dospěly k závěru, že jsou součástí původně odňaté nemovitosti.
Namítá-li stěžovatel, že dohoda o vydání věci neobsahuje žádné ujednání o vzájemném vypořádání nároků dle ustanovení § 5 odst. 2 a § 10 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., když v době jejího uzavření existovaly na jeho straně nesplacené závazky vyplývající z úvěrových smluv na výstavbu nových staveb a ke dni uzavření dohody podle těchto úvěrových smluv nebyly splaceny úvěry v celkové výši 3.986.000,- Kč, přičemž úvěrové smlouvy jsou nepochybně smlouvy, týkající se vydávané věci, sjednané přede dnem uzavření dohody, které organizace podle znění věty první a druhé ustanovení § 11 citované normy může uplatňovat, nezbývá Ústavnímu soudu než přisvědčit stěžovateli pouze v tom, že měl předmětem této dohody učinit ujednání také o tom, zda a v jakém rozsahu vedlejší účastník tyto závazky přejímá. Zákon ponechává v tomto směru chování povinné osoby výlučně na její svobodné vůli a nenutí ji k určitému jednání. Neukládá jí, jak má závazně postupovat a ponechává na její volné úvaze, zda bude požadovat, aby součástí obsahu jím svobodně uzavřené dohody o vydání věci bylo také ujednání o tom, zda a v jakém rozsahu přejímá oprávněná osoba závazky ze smluv týkajících se vydávané věci. Absence tohoto ujednání, způsobená vlastní volbou postupu ze strany stěžovatele, má však za následek vznik nepříznivých právních následků pro povinnou osobu, spočívajících v tom, že tyto závazky nepřecházejí ex lege na oprávněnou osobu a povinná osoba (stěžovatel) je povinna příslušné závazky dále plnit. Zásada "nechť si každý střeží svá práva" potom v plném rozsahu platí i pro toto chování povinné osoby, když způsobení právních následků v podobě přechodu příslušných závazků záleží na iniciativě tohoto subjektu, který by v případě akceptace výkladu, který zastává stěžovatel, tímto způsobem mohl pro své vlastní opomenutí (byť by bylo způsobeno z jakýchkoliv důvodů) a nevyjasnění si obsahu předmětného právního úkonu (kdy neučinil ujednání o přechodu těchto v době uzavření dohody o vydání věci existujících závazků předmětem dohody) kdykoliv namítat neplatnost dohody, což je nepochybně závěr, který by nemohl v kontextu s požadavkem právní jistoty obstát. V tomto smyslu je také nutno chápat význam pojmu "musí" v ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., tedy nutnost ujednání o přechodu předmětných závazků v dohodě o vydání věci tehdy, když jejich existenci při sjednávání této dohody povinná osoba namítá s tou výhradou, aby se ujednání o jejich přechodu stalo součástí uzavírané dohody.
Podle přesvědčení Ústavního soudu není na místě ani námitka stěžovatele, který má za to, že za stavu, kdy část pozemku p.č. 27/2 v katastrálním území V., obec Kopřivnice, o výměře 948 m2, byla po jeho převzetí stěžovatelem zastavěna, byl pozemek vydán v rozporu s ustanovením § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., a proto je dohoda o vydání věci v této části dle ustanovení § 39 občanského zákoníku absolutně neplatná. Dle citovaného ustanovení se pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po jeho převzetí státem, nevydává a oprávněné osobě přísluší peněžitá náhrada (§ 14 dtto). Aplikace uvedeného ustanovení by totiž přicházela v úvahu pouze v případě, že by se jednalo o nově postavené samostatné stavby - tak tomu však v daném případě, jak shora uvedeno, není, nehledě k tomu, že stěžovatel uzavřel svobodně dohodu o vydání uvedeného pozemku, ačkoliv věděl, že na tomto pozemku po jeho převzetí stavěl. Také v poměru k této námitce stěžovatele lze v zásadě odkázat na názor Ústavního soudu, vyjádřený v jeho nálezu, sp. zn. II. ÚS 236/97, (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 12, č. 133, vydání 1., Praha, C.H.Beck 1999), který se týká zákona o mimosoudních rehabilitacích, nicméně lze jej analogicky použít v projednávané věci, když v souzené věci přistupuje k uvedeným argumentům skutečnost (ze které plyne respektování účelu a smyslu v dané věci aplikovaného restitučního zákona), že v této části je vydáván jak pozemek, tak i stavba na něm stojící, a tak nedochází k divergenci, spočívající v tom, že by vlastnické právo k oběma nemovitostem svědčilo odlišným subjektům. V této souvislosti třeba dodat, že nelze vyloučit, že by k uvedené situaci mohlo dojít v poměru k těm částem stavby, které již stojí na pozemcích vykoupených, o jejichž vydání rovněž vedlejší účastník usiluje, avšak v odlišném řízení, vedeném u pozemkového úřadu v Novém Jičíně a u Krajského soudu v Ostravě, v němž, s ohledem na charakter vykoupených pozemků, bude uplatňován režim zákona o půdě. Podle přesvědčení Ústavního soudu však ani případný, pro vedlejšího účastníka nepříznivý, výsledek uvedeného řízení nemůže však na závěrech uvedených v nyní posuzované věci ničeho změnit. Neobstojí ani argument, že napadenými rozsudky bylo porušeno vlastnické právo stěžovatele. Pokud jde o aplikaci čl. 11 Listiny, nutno uvést, že neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení uvedeného ustanovení Listiny soudem. Tím, že obecné soudy při posuzování dané věci nevybočily z intencí relevantních ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., šetřily podstatu a smysl vlastnického práva při současném respektování vzniklých právních následků nastalých v důsledku právní skutečnosti, kterou bylo uzavření předmětné dohody o vydání věci.
Nutno podotknout, že podstata restitučních předpisů spočívá na kompromisu mezi principem ochrany nabytých práv a principem zmírnění některých křivd, kdy restituci nutno chápat nikoliv jako nucené odejmutí vlastnictví, nýbrž povinnost obnovit původní právní stav, a to za podmínek stanoveních restitučními předpisy, tedy i za podmínek, kdy došlo k podstatnému zhodnocení původního vlastnictví. S přihlédnutím k posuzované věci Ústavní soud připouští, že v některých případech se může stát, že interpretace restitučních předpisů obecnými soudy, která se opticky jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může být natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Ve věci, jenž je předmětem ústavní stížnosti, k takové interpretaci a na ni navazující následné nesprávné aplikaci příslušných ustanovení nedošlo. V této souvislosti neobstojí ani namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR, neboť tento článek je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu zakotveného v hlavě páté Listiny (kompetenční normou, která zakotvuje úkoly soudní moci). Stěžovatel v žádném ohledu neprokázal, že by mu byl odepřen přístup k soudu a poskytnutí soudní ochrany. Skutečnost, že obecné soudy poskytly ochranu právům vedlejšího účastníka, ještě neznamená sama o sobě, že byla porušena ústavní práva stěžovatele, když ani aplikace zákona o půdě či zákona o mimosoudních rehabilitacích, které se tento dovolává, nebyla v souzené věci pro nedostatek subsumpčních podmínek na místě. Pokud samotný zákon č. 403/1990 Sb. neobsahuje natolik precizní specifikaci dopadů právní úpravy vztahů, k nimž se věcně upíná (na rozdíl od restitučních zákonů výše označených), nelze jej dotvářet výkladem přesahujícím meze relevantních ustanovení této normy, tedy výkladem, který již není interpretací "secundum et intra legem". Jestliže obecné soudy dospěly v řádně vedeném řízení k závěru, že vlastníkem nemovitostí, které byly předmětem tohoto sporu, je vedlejší účastník, nebylo tím zasaženo do stěžovatelova vlastnického práva, neboť takové právo zde neexistuje. V důsledku tohoto závěru zamítly také akcesorický návrh stěžovatele, aby byl vedlejší účastník zavázán k zaplacení částky uhrazené z titulu uzavřené dohody o společném podnikatelském využití restituované provozovny.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele brojící proti postupu obecných soudů, kterým měla být porušena zásada rovnosti účastníků řízení zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť stěžovatel má za to, že "odpůrcům v řízení v I. stupni bylo provedeno značné množství důkazů, které k předmětu řízení, tj. k otázce přechodu vlastnictví k nemovitým věcem, nemají naprosto žádný vztah a stěžovateli, který předkládal jen menší množství, ale podstatných důkazů, nebyla část z těchto důkazů, a to před konečným rozhodnutím, provedena." Zásada rovnosti účastníků pro civilní řízení vyjádřená v ustanovení § 18 o.s.ř. spočívající v povinnosti soudu zajistit jim stejné, tj. rovnocenné, možnosti k uplatnění jejich práv, neznamená a s ohledem na princip nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) ani nemůže znamenat povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy z jejich podnětu provedené byly v určitém úměrném poměru. Je na úvaze soudu, aby v každé fázi řízení vážil, které důkazy v relaci k dosavadnímu stavu dokazování je třeba vzhledem k návrhovému petitu provést, tedy zda-li jsou relevantní skutečnosti nezbytné k meritornímu rozhodnutí zjištěny natolik přesvědčivě, že již není nutné skutkový stav dalším dokazováním doplnit. Vyjádřeno jinak, posuzování důvodnosti návrhu na doplnění dokazování je plně v pravomoci soudu. Dospěl-li tento k závěru, že z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav dané věci bezpečně usoudit a v důsledku toho nevyhověl všem důkazním návrhům, nelze z toho dovozovat porušení označeného základního práva. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které právo na spravedlivý proces při respektování principu rovnosti znamená, že obě strany civilního procesu musí mít možnost předložit svou věc nezávislému soudu za podmínek, které výrazným způsobem neznevýhodňují jednu stranu sporu vůči druhé. Ústavní soud překročení uvedeného rámce, v němž se musí řízení v souladu s naznačenými kautelami pohybovat, neshledal, čemuž v dané věci odpovídá i postup soudu naznačený v ustanovení § 120 o.s.ř.
Náklady řízení Ústavní soud stěžovateli nepřiznal. Podle § 62 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, platí totiž zásada, že náklady řízení, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak.
Na základě všech výše uvedených zjištění a úvah proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2002
JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu