IV. ÚS 268/02
Č E S K Á R E P U B L I K A
U S N E S E N Í
Ú s t a v n í h o s o u d u Č e s k é r e p u b l i k y
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti Ing. J. F., zastoupeného JUDr. A. M., advokátkou, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Nymburce ze dne 27. 2. 2002, sp.zn. 1 Zt 101/2002, a usnesení Policie České republiky, okresní ředitelství, služba kriminální policie a vyšetřování, oddělení obecné kriminality, Nymburk ze dne 19. 2. 2002, ČVS : OVNB - 708/FR-2001,
t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Podáním, Ústavnímu soudu došlým dne 6. 5. 2002, se stěžovatel domáhá zrušení shora označených usnesení orgánů činných v trestním řízení s poukazem na porušení čl. 2 odst. 2 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 a 90 Ústavy ČR. Usnesení o zahájení trestního stíhání a usnesení o zamítnutí stížnosti proti němu nejsou dle názoru stěžovatele v souladu s jeho ústavně zaručeným právy, neboť jejich odůvodnění je v rozporu s náležitostmi § 134 odst. 2 trestního řádu. Svoji argumentaci pak stěžovatel opírá o nález Ústavního soudu, sp.zn. III. ÚS 271/96.
Aniž by se Ústavní soud zabýval skutkovými tvrzeními stěžovatele, zaměřil se nejprve na posouzení otázky, zda lze akceptovat názor vyjádřený ve stížnosti, tj., že usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. usnesení státního zástupce o zamítnutí stížnosti proti němu, je způsobilé k tomu, aby bylo podrobeno přezkumu Ústavním soudem. Tento názor Ústavní soud nesdílí. Pouze za situace, kdy by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, které by bylo nemožné odčinit jinak (vzetí do vazby), by ústavní stížnost, po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele, mohla přicházet v úvahu. Ústavní soud se necítil být oprávněn zasahovat do samotného začátku trestního stíhání ani v době, kdy se toto zahajovalo opatřením nazvaným sdělení obvinění, proti němuž nebylo možno podat opravný prostředek (usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 349/99) a od tohoto názoru se nehodlá odchylovat ani nyní, po novele trestního řádu. V této souvislosti je třeba odkázat na závěry deklarované v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 62/95. Zde Ústavní soud jasně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerence Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení je proto v přípravném řízení třeba považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustné.
Z uvedených důvodů proto Ústavní soud, aniž by odstraňoval vady podání a činil další úkony, rozhodl tak, že ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2002
JUDr. Eva Zarembová předseda senátu