(2) Ministerstvo řízení o zrušení oprávnění k výkonu zvláštních práv registrované církve a náboženské společnosti podle odstavce 1 zastaví, zanikne-li důvod zahájeného řízení anebo doloží-li registrovaná církev a náboženská společnost písemně, že postupem jí navrženým dojde v přiměřené lhůtě k odstranění důvodu zahájeného řízení v dohodě s osobami, které byly dotčeny jednáním, které vedlo k zahájení řízení o zrušení oprávnění k výkonu zvláštních práv.
(3) Rozhodnutí ministerstva o zrušení oprávnění k výkonu zvláštních práv registrované církve a náboženské společnosti se týká všech zvláštních práv podle § 7 odst. 1.
(4) Rozhodnutí ministerstva o zrušení oprávnění k výkonu zvláštních práv registrované církve a náboženské společnosti, které nabylo právní moci, zasílá ministerstvo na vědomí Ministerstvu vnitra.
1. Ústavní soud konstatuje, že podstatou napadených ustanovení je zákonem stanovený způsob přiznání a zrušení oprávnění registrované církve a náboženské společnosti k výkonu zvláštních práv. Výčet zvláštních práv je legálně vymezen v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb. a spadá do něj právo vyučovat náboženství na státních školách pověřit osoby k výkonu duchovenské služby v ozbrojených silách a v místech výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranného léčení a ochranné výchovy být financován podle zvláštního předpisu konat obřady, při nichž jsou uzavírány církevní sňatky zřizovat církevní školy a zachovávat povinnost mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství.
2. Ústavní soud přitom vychází ze skutečnosti, že podstatou náboženské svobody je zajištění možnosti každého svobodně projevovat své náboženství bez zásahu státu. Zároveň však stát, důsledně oddělený od církví a náboženských společností, nemůže být povinován k aktivnímu napomáhání činnosti jednotlivých církví a náboženských společností (obdobně viz usnesení z 10.4.1998 sp. zn.II. ÚS 227/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, str. 447 a násl.). Jestliže zákonodárce stanoví, že stát bude napomáhat činnosti náboženských subjektů, jedná se o jeho vlastní rozhodnutí a pouze stát je proto také způsobilý stanovit podmínky, které musí tyto subjekty splnit, aby jim vznikl nárok na součinnost státu. Ústavní maximou při stanovování těchto podmínek je vyloučení svévolné diskriminace. 3. Z povahy tzv. zvláštních práv je zřejmé, že se jedná o případy, kdy stát oprávněným církvím a náboženským společnostem umožní "nadstandardní" nároky na konkrétní plnění, tzn., že se jedná o případy aktivního a pozitivního přístupu státu. Těmito pozitivními plněními je např. přístup ke státnímu financování, právo vyučovat na státních školách, právo zřizovat církevní školy apod. Je proto také zřejmé, že stát je zásadně oprávněn i stanovit podmínky, za jakých jednotlivé subjekty budou mít k těmto plněním přístup. Úkolem Ústavního soudu přitom není posuzovat a hodnotit vhodnost či účelnost těchto podmínek, nýbrž toliko jejich ústavnost. To v daném případě znamená, že Ústavní soud se musel zabývat pouze tím, zda některá ze zákonem stanovených podmínek nevykazuje rysy svévole a diskriminace. 4. V tomto směru však Ústavní soud v napadených ustanoveních § 11 a § 21 zákona č. 3/2002 Sb. neshledal příznaky protiústavnosti. 5. Ustanovení § 21 odst. 1 písm. b) zákona č. 3/2002 Sb. však podle přesvědčení Ústavního soudu zjevné znaky protiústavnosti vykazuje. Jeho podstatou je totiž možnost ministerstva zrušit oprávnění k výkonu zvláštních práv, pokud registrovaná církev a náboženská společnost nezveřejňuje každoročně výroční zprávu podle § 7 odst. 3 zákona č.3/2002 Sb. Tuto možnost zákon stanoví paušálně, tzn. napadené ustanovení umožňuje např. odnětí práva církvi nebo náboženské společnosti vyučovat náboženství na státních školách, uzavírat církevní sňatky nebo zachovávat povinnost mlčenlivosti duchovními jen z toho důvodu, že registrovaná církev nebo náboženská společnost každoročně nezveřejňuje výroční zprávu. Tato úprava podle názoru Ústavního soudu zjevně nerespektuje princip proporcionality, podle něhož by měla zákonná úprava důsledně zachovávat vyváženost vztahu mezi porušením práva ze strany církve a náboženské společnosti na straně jedné a mezi uplatněnou sankcí státem na straně druhé. V daném případě však zmíněná proporcionalita není zachována, jelikož za pochybení církví a náboženských společností v oblasti výhradně informační povinnosti následuje sankce, spadající svojí povahou do oblasti náboženské činnosti. Ústavní soud připomíná, že podobným způsobem principiálně argumentoval již ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 26/94(Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 113 a násl.) a proto na tuto argumentaci pro stručnost přiměřeně odkazuje, a to přesto, že se v tomto nálezu jednalo o případ jiné zvláštní formy soukromoprávních korporací - politických stran a hnutí. 6. Proto Ústavní soud jako protiústavní ruší ustanovení § 21 odst. 1 písm. b) zákona č. 3/2002 Sb., a to pro rozpor s čl. 16 Listiny.
VIII. Příjmy církví a náboženských společností:
Text napadeného ustanovení:
Ustanovení § 27 odst. 4 a 5: (4) Příjmy církve a náboženské společnosti tvoří zejména a) příspěvky fyzických a právnických osob, b) příjmy z prodeje a z pronájmu movitého, nemovitého a nehmotného majetku církví a náboženských společností, c) úroky z vkladů, d) dary a dědictví, e) sbírky a příspěvky z části výtěžků podle zvláštního zákona, f) půjčky a úvěry, g) příjmy z podnikání nebo z jiné výdělečné činnosti, h) dotace. (5) Předmět podnikání a jiné výdělečné činnosti musí být vymezen v základním dokumentu registrované církve a náboženské společnosti. Podnikání a jiná výdělečná činnost církve a náboženské společnosti mohou být pouze její doplňkovou výdělečnou činností a dosažený zisk smí být použit jen k naplnění cílů činnosti církve a náboženské společnosti.
Obsahem napadeného ustanovení je výčet příjmů církví a náboženských společností (odst. 4) a vymezení předmětu podnikání církve a náboženské společnosti a způsobu využití dosaženého zisku (odst. 5).
1. K tomu Ústavní soud především uvádí, že ani navrhovatelé sami nikterak nezdůvodnili, v čem spatřují protiústavnost výčtu příjmů církví a náboženských společností v ustanovení § 27 odst. 4 zákona č. 3/2002 Sb. Protože tento výčet je proveden demonstrativním a nikoliv taxativním způsobem (srov. slovo "zejména"), konstatuje Ústavní soud, že toto vymezení zásadně koresponduje se soukromoprávní podstatou církví a náboženských společností a i když je lze do určité míry považovat za nadbytečné, nelze v této skutečnosti spatřovat rysy protiústavnosti (superfluum non nocet).
2. Protože tedy ani Ústavní soud sám neshledal důvod domnívat se, že citované ustanovení je protiústavní, návrh na jeho zrušení jako nedůvodný zamítl. 3. K návrhu na zrušení ustanovení § 27 odst. 5 zákona č. 3/2002 Sb. Ústavní soud uvádí, že první věta tohoto ustanovení, podle níž předmět podnikání a jiné výdělečné činnosti církve a náboženské společnosti musí být vymezen v jejím základním dokumentu, nezavdává důvod k domněnkám o její protiústavnosti. Ve svojí podstatě se totiž jedná toliko o informační povinnost církve a náboženské společnosti, která je legitimována zájmy ostatních účastníků soukromoprávních vztahů a nemůže být proto interpretována jako nepřípustné omezování autonomie církví a náboženských společností. Nic takového ostatně blíže netvrdí ani sami navrhovatelé. Proto část návrhu se rovněž jako nedůvodná zamítá. 4. Podle druhé věty citovaného ustanovení platí, že podnikání a jiná výdělečná činnost církve a náboženské společnosti mohou být pouze její doplňkovou výdělečnou činností a dosažený zisk smí být použit "jen k naplnění cílů činnosti církve a náboženské společnosti." K tomu Ústavní soud uvádí, že církve a náboženské společnosti představují - jakožto zvláštní forma výkonu sdružovacího práva - soukromoprávní korporace, které mohou zásadně činit vše, co není zákonem výslovně zakázáno (čl. 2 odst. 3 Listiny, čl. 2 odst. 4 Ústavy). V souladu s čl. 16 odst. 4 Listiny dále platí, že výkon těchto práv lze omezit jen v nezbytných a Listinou vymezených případech. V daném případě však zákon stanoví, že zisk dosažený z podnikání a jiné výdělečné činnosti může církev a náboženská společnost použít toliko k naplnění svých cílů. Tyto cíle přitom vymezuje zákon č. 3/2002 Sb. v ustanovení § 3 písm. a), podle něhož účelem církve a náboženské společnosti je "vyznávání určité náboženské víry, ať veřejně nebo soukromě, a zejména s tím spojeného shromažďování, bohoslužby, vyučování a duchovní služby." Je tedy zřejmé, že napadené ustanovení znemožňuje církvím a náboženským společnostem použít dosažený zisk jiným než legálně vymezeným způsobem. Toto ustanovení je rovněž v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny.
5. Toto omezení však podle názoru Ústavního soudu zjevně nekoresponduje se smyslem a posláním církví a náboženských společností. Jak je totiž uvedeno na jiném místě tohoto nálezu, úkol těchto subjektů v žádném případě nelze redukovat na pouhé vyznávání určité náboženské víry - jak fakticky stanoví napadené ustanovení -, nýbrž jejich činnost ve společnosti je podstatně širší a spočívá též ve vyzařování náboženských hodnot navenek, a to prostřednictvím nejen religiózní činnosti, ale taky např. činností charitativní, humanitární a obecně vzdělávací. Omezování církví a náboženských společností svobodně disponovat svými legálně nabytými příjmy toliko na oblast vyznávání náboženské víry proto představuje svévolný zásah ze strany státu do soukromoprávní podstaty těchto subjektů, přičemž tento zásah zjevně není legitimován žádným relevantním veřejným zájmem, obdobná argumentace, byť ve vztahu k podnikání politických stran a nikoli církví a náboženských společností, byla Ústavním soudem použita ve věci vedené podsp. zn. Pl.ÚS 26/94(nález z 18.10.1995, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv.4 str. 129 a násl.). Vzniká tedy rozpor tohoto omezení s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům než pro která byla stanovena. 6. Proto Ústavní soud část druhou věty ustanovení § 27 odst. 5 zákona č. 3/2002 Sb. pro její rozpor s čl. 4 odst. 4 Listiny ve spojení s čl. 16 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny jako protiústavní ruší.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. listopadu 2002
Odlišné stanovisko soudců JUDr. P. H. a JUDr. J. M. k odůvodnění nálezu Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 6/02, o ústavnosti zák. č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a o postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů
Nemůžeme akceptovat obecně ty části odůvodnění nálezu, jež se vztahují k ustanovením, jejichž zrušení žádali navrhovatelé, avšak Ústavní soud příslušné části návrhu zamítl. Konstatoval totiž, že neodporují ústavnímu pořádku. V několika případech uvedeného druhu se v odůvodnění nálezu předkládá argumentace takového druhu a takové skladby, že ve svém celku nevyjadřuje v dostatečné míře skutečnost, že se soudci shodli na souladu uvedených ustanovení s ústavním pořádkem, nýbrž naopak jejich výrok zpochybňuje, a činí jej málo přesvědčivým.
Tuto obecnou připomínku nutno vztáhnout především ke klíčovému ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb. (dále i "zákon"), podle nějž se církev a náboženská společnost "stává právnickou osobou registrací. podle tohoto zákona". Odůvodnění nálezu tvrdí, že citované ustanovení vytvořilo "poněkud nepřehlednou právní situaci", která zcela nekoresponduje s požadavky Evropského soudu pro lidská práva kladenými na srozumitelnost a předvídatelnost zákona. Odůvodnění nálezu v daném ohledu rovněž dovozuje, že znění § 6 odst. 1 zákona "na první pohled" aspiruje na "konstitutivnost účinků registrace těchto právnických osob, tzn. vyvolává zdání, že vnitrostátním správním aktem dochází k právnímu vzniku církví a náboženských společností, tedy jejich obecné právní způsobilosti". To by ovšem, podle odůvodnění nálezu, zjevně neodpovídalo povaze "řady církví a náboženských společností, jejichž právní existence často vyplývá nikoli ze státního, nýbrž z kanonického práva (popř. z práva mezinárodního), a státní moc proto nemůže mít ambici tyto instituce právně regulovat". Přes tuto příkrou kritiku znění § 6 odst. 1 zákona dospívá odůvodnění v podstatě bez věcných argumentů k závěru, že návrh na jeho zrušení není důvodný, neboť jeho nedostatky lze překlenout "ústavně konformním způsobem". Argumentace odůvodnění je tudíž nevyvážená, nepřesvědčivá, ale i nepřesná.
K tvrzení v odůvodnění, že znění § 6 odst. 1 zákona vyvolává nepřehlednou právní situaci, namítáme, že pravidlo v něm je zcela jasné: církev (náboženská společnost) se registrací stává "právnickou osobou", takže bez této registrace právnickou osobou není. § 28 odst. 1 pak v intertemporálním ustanovení dodává, že "církve a náboženské společnosti, které ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona vyvíjely svou činnost jako registrované ze zákona, se považují za registrované podle tohoto zákona". Výtku stran nepřehledného právního stavu tak považujeme za neodůvodněnou.
Odůvodnění nálezu dále kritizuje možnou aspiraci ustanovení § 6 odst. 1 zákona směřující k tomu, přiznat aktu registrace konstitutivní účinky, zatímco u "řady" církví a náboženských společností vyplývá jejich právní existence z jiných normativních právních systémů, a státní moc tak nemůže jejich "obecnou právní způsobilost" konstituovat. Jako reprezentanta této "řady" církví uvádí katolickou církev (Svatý stolec).
Konec 18. a průběh 19. století přinesl v evropské historii i překonání právního partikularismu: Přijetí nových demokratických ústav bylo, kromě jiného, spjato i s konstituováním laického státu, se změnou zdroje legitimity moci a tím ve svých důsledcích i se sekularizací státu a tím oddělením státu a církve.
Základní účelem práva v demokratickém právním státě je garantování svobody a vnitřního míru. Pojmovým předpokladem právní úpravy práv a povinností je jejich navázání na právní subjekty. Není práv bez subjektů práva, oprávnění bez subjektů představují contradictio in adiecto.
Kulturní vývoj Evropy a jemu korespondující vývoj demokratického ústavněprávního myšlení v důsledku laicizace státu neznamená opuštění historické hodnotové tradice, v tom rámci i tradic náboženských. Znamená ale, že tyto institucionálně již neexistují paralelně vedle, resp. vně demokraticky legitimované veřejné moci, nýbrž uvnitř celého, ústavně vymezeného a garantovaného systému hodnot. Toliko z tohoto pohledu by tudíž bylo lze posuzovat ústavní akceptovatelnost vymezení právní subjektivity církví a náboženských společností.
Státní moc může účinně regulovat chování osob toliko s využitím některého z mezinárodně právních titulů, zejména titulů teritoriálního nebo personálního (na základě občanství). Nemůže naopak aspirovat na úpravu chování osob, k nimž jeho jurisdikce nedosáhne. Zákon č. 3/2002 Sb. v souladu s tím upravuje toliko chování těch (složek) církví a náboženských společností, jež podléhají jurisdikci České republiky. V tomto smyslu je akt registrace nepochybně konstitutivní, neboť jim uděluje postavení právnické osoby v dosahu jurisdikce českého státu.
Odůvodnění nálezu ovšem trvá na tom, že v případě "řady" církví je jejich právní subjektivita založena církevními řády či jinými právními systémy, a český stát pak takovou subjektivitu již nemůže vytvořit, ale pouze ji respektovat. Klade se zásadní otázka, která norma kterého právního systému přikazuje České republice, aby respektovala právní subjektivitu církve či náboženské společnosti, kterou konstituoval jiný normotvůrce. Takovým systémem nemůže být církevní řád, neboť církev (náboženská společnost) není zdrojem svrchované moci, která by mohla konkurovat moci státu, jenž vykonává "úplnou a výlučnou" svrchovanost na vlastním území. Nemůže jím být ani právní řád jiného státu, neboť tomu brání vztahy svrchované rovnosti mezi státy i princip, podle něhož v případě konfliktu o výkon jurisdikce mezi více státy převládne zásadně vůle státu, jenž může uplatnit teritoriální titul. ČR není proto povinna uznat takové postavení církve podléhající její jurisdikci, jaké této církvi přiznal právní řád jiného státu. Takovou povinnost by jí mohlo založit toliko smluvní ujednání s tímto jiným státem. ČR nevyplývá povinnost uznat preexistující právní subjektivitu církví (náboženských společností) ani z mezinárodního práva. Neukládá jí to žádná norma obecného mezinárodního práva (naopak, praxe států výmluvně svědčí o absenci takové normy), ani žádná mezinárodní smlouva, včetně univerzálních či evropských úmluv o lidských právech. Konečně, povinnost uznat preexistující status "právnické osoby" nevyplývá orgánům veřejné moci ani z Listiny či Ústavy (čl. 16 odst. 2 Listiny totiž upravuje až okolnosti vzniku institucí uvnitř církví a dopadá tak v posuzovaném zákoně nikoli na institut registrace církví, nýbrž na institut evidence církevních právnických osob).
Za těchto okolností disponuje Česká republika při stanovení podmínek pro udělení statusu právnické osoby církvím a náboženským společnostem značnou mírou volného uvážení. Z principů demokratického právního státu plyne, že nesmí církvím svévolně bránit v jejich vstupu do veřejného života státu a že musí všem církvím garantovat pro nabývání statusu právnické osoby rovné podmínky. Pokud Poslanecká sněmovna uvádí, že důvodem požadavku registrace církví je "zaručení minima ochrany ostatních účastníků soukromoprávních majetkových vztahů", jedná se mimo vší pochybnost o legitimní cíl úpravy. Návrh na registraci má obsahovat podmínky, jež stanoví § 10 zákona a jež Ústavní soud z hlediska ústavnosti nijak nezpochybnil. Institut registrace církví je tak ústavně nesporným výrazem volného uvážení zákonodárce.
Odůvodnění nálezu zjevně vychází z premisy, že koncepce registrace coby konstitutivního aktu státní moci je nepoužitelná na katolickou církev vzhledem k mezinárodně právní subjektivitě Svatého stolce. Z toho pak neodůvodněně usuzuje na nepoužitelnost "konstitutivní" koncepce na všechny církve (náboženské společnosti). Ve skutečnosti je katolická církev v poměru k ostatním církvím naprostou výjimkou, jež tudíž nemůže sloužit jako model pro obecnou právní úpravu. Proto ani zákon č. 3/2002 Sb. nemohl racionálně odmítnout konstitutivní účinky registrace (tj. vznik právnické osoby) jen z důvodu, že jediná z církví (katolická) vyvozuje svůj status z mezinárodní právní subjektivity Svatého stolce a potažmo z práva kanonického. Katolické náboženství je jediné, jež současně aspiruje na univerzalitu a působí pod vedením duchovní vlády Svatého stolce nespojené se světskou vládou žádného státu. Proto se otázka mezinárodní subjektivity klade výlučně u Svatého stolce (L. Le Fur: Nástin mezinárodního práva veřejného. Orbis, Praha, 1935, s. 150-151). Žádná "řada" jiných církví, jejichž postavení by s postavením Svatého stolce bylo v otázce právní subjektivity srovnatelné, v rozporu s tvrzením odůvodnění nálezu, ve skutečnosti neexistuje.
Svatý stolec má postavení srovnatelné s postavením státu, třebaže státem není. ČR jeho subjektivitu podle mezinárodního práva uznává, ačkoli s ním dosud neuzavřela připravovanou mezinárodní smlouvu (nikoli "mezistátní" smlouvu, jak mylně tvrdí ve svém vyjádření Česká biskupská konference). Uznala ji existencí vzájemných diplomatických styků (Československa a Svatého stolce) do r. 1950, jejich obnovením v dubnu 1990 a trváním do současnosti. V nepřítomnosti mezinárodní smlouvy mezi ČR a Svatým stolcem nelze vyloučit existenci bilaterálních obyčejových norem vzniklých v jejich dosavadní vzájemné praxi (přerušení této praxe v podmínkách totalitního Československa není nezbytné považovat za překážku, jež by znemožnila ustálení případných obyčejových pravidel). Pokud by taková obyčejová pravidla existovala, ČR by musela respektovat povinnosti z nich jako svůj mezinárodní závazek (viz čl. 1 odst. 2 Ústavy). Hledání těchto případných pravidel jde ovšem za rámec nálezu a jeho odůvodnění.
Mezinárodně právní osobnost Svatého stolce je podstatným odlišujícím znakem katolické církve v poměru k ostatním církvím. Klade se proto otázka, zda a v jaké míře mají být obecná pravidla v zákoně č. 3/2002 Sb. na katolickou církev uplatněna. Rozdíly náboženství nejsou důvodem k různému zacházení z hlediska základních práv a svobod (čl. 3 odst. 1 Listiny). Rovnost však není absolutní kategorií. Rozdílné zacházení je přípustné, je-li založeno na objektivních a rozumných důvodech. Skutečnost, že Svatý stolec je subjektem mezinárodního práva, který ČR uznala, je nepochybně "objektivním" důvodem k odlišnému zacházení s katolickou církví v různých otázkách upravených zákonem č. 3/2002 Sb. Svědčí o tom např. i § 106 odst. 2 Ústavy ČSR z r. 1920, jenž připouštěl odchylky od zásady rovnosti, pokud je "dovoluje mezinárodní právo". Jinými slovy, pokud bude platně uzavřena Smlouva mezi ČR a Svatým stolcem o úpravě vzájemných vztahů, může tento mezinárodně právní instrument upravit ve vztahu ke katolické církvi různé otázky upravené obecně v zák. č. 3/2002 Sb. odlišným způsobem od něj. S využitím čl. 10 Ústavy ve znění úst. zákona č. 395/2001 Sb. se pak použije speciální úprava smluvní, nikoli obecná zákonná (lex specialis).
"Rozumnost" a zejména "přiměřenost" odchylek od principu rovnosti v poměru ke katolické církvi jsou veličinami, jež mají ústavní rozměr. Jejich posouzení je mj. na Parlamentu ČR, který uděluje souhlas k mezinárodním smlouvám podle čl. 49 Ústavy, a v konečném důsledku na Ústavním soudu, pokud by obdržel návrh, aby posoudil soulad Smlouvy mezi ČR a Svatým stolcem s ústavním pořádkem podle čl. 87 odst. 2 Ústavy.
Dle nálezem Ústavního soudu zrušeného ustanovení § 6 odst. 2 zákona o církvích a náboženských společnostech (dále jen "zákon") mohou tyto, jsou-li registrovány, zakládat církevní právnické osoby "za účelem organizace, vyznávání a šíření náboženské víry". Přechodné ustanovení § 28 odst. 5 zákona pak stanoví podmínky, za níž je registrovaná církev po nabytí účinnosti zákona povinna doplnit údaje o jí zřízených a již evidovaných právnických osobách, a to ve shodě s náležitostmi, vyžadovanými zák. č. 3/2002 Sb.
Většinové votum považuje za ratio decidendi zrušení těchto ustanovení právo církví a náboženských společností zřizovat řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech (čl. 16 odst. 2 Listiny). Uvedená ustanovení, dle tohoto vota, nerozlišují mezi registrací a evidencí právnických osob, jsou tudíž pro církve a náboženské společnosti omezující ve svém souhrnu: "Z těchto ustanovení totiž podle přesvědčení Ústavního soudu přímo vyplývá podmíněnost právního vzniku církevních právnických osob rozhodnutím státu, tzn. de facto jejich registrace, byť v zákoně formálně označená jako evidence." Ve vztahu k návrhu na zrušení ustanovení § 16, § 20, § 26 a § 29 zák. č. 3/2002 Sb. se ale v odůvodnění nálezu konstatuje, že "evidence je případná zejména z hlediska naplnění informační funkce a funkce ochrany práv třetích osob", s tím, že po zrušení § 6 odst. 2 a § 28 odst. 5 zákona ustanovení § 16, § 20, § 26 a § 29 "nepodmiňují právní vznik a zánik církevních právnických osob konstitutivním právním aktem státního orgánu, nýbrž že jejich evidence má toliko deklaratorní povahu a shora uvedené funkce informační a ochrany práv třetích osob".
Ve vztahu k ustanovení § 6 odst. 2 zákona většinové votum pomíjí důvod, jenž se pro derogaci jeví nejvýznamnějším a tím ve svých důsledcích je způsobilé založit pro církve a náboženské společnosti ohledně jimi zřizovaných právnických osob ještě vyšší stupeň nejistoty.
Smyslem § 6 odst. 2 zákona je vymezit účely, k jejichž dosahování jsou církve a náboženské společnosti oprávněny v režimu zák. č. 3/2002 Sb. zakládat právnické osoby. Je-li tento účel omezen na "organizaci, vyznávání a šíření náboženské víry" a neobsahuje i s nimi spjatou činnost charitativní, kulturní, sociální péči, apod., nutno takové vymezení pokládat za rozporné s čl. 16 odst. 2 Listiny. Interpretace účelů, plynoucích z čl. 16 odst. 2 Listiny, je dána pojmovým spojením organizace, vyznávání a šíření náboženské víry s působením kulturním, charitativním a sociálním, jak se vyvinulo v evropské kulturní tradici, a je tudíž dána i pohledem právně komparativním. Za rozhodovací důvod stanoviska proto ve vztahu k § 6 odst. 2 zák. č. 3/2002 Sb. nepovažujeme nepřijatelnost většinovým votem tvrzené "podmíněnosti právního vzniku církevních právnických osob rozhodnutím státu", nýbrž omezení účelů pro zakládání církevních právnických osob.
Většinové votum zakládá potud právní nejistotu, že vypuštěním § 6 odst. 2 zákona bez požadavku jeho nahrazení novou dikcí, jež by vymezilo účely způsobem odpovídajícím článku 16 odst. 2 Listiny, vymezení účelů, má za následek výkladovou nejasnost zákonné souladnosti u vymezení předmětu církevní právnické osoby dle § 16 odst. 2 písm. b) zákona, a to s rizikem interpretace restriktivní a tím i rizikem sankce dle § 16 odst. 5 zákona.
Argumentace obdobná dopadá i na posouzení ústavnosti § 28 odst. 5 zákona. Je-li většinovým votem jeho derogace odůvodňována nepřípustností zasahování státu do oprávnění církví a náboženských společností zřizovat církevní právnické osoby, důsledkem tohoto právního názoru by, dle našeho přesvědčení, byla právní nerovnost s ohledem k náležitostem evidence církevních právnických osob, založených po nabytí účinnosti zákona, a těch, jež byly založeny předtím. V legislativním požadavku vytvoření jednotné evidence nelze bez dalšího spatřovat žádný důvod rozporu předmětného zákonného ustanovení s ústavním pořádkem. Za takový lze ale považovat nepřiměřeně krátkou lhůtu pro splnění požadavků obsažených v daném ustanovení, a to zejména u církví s velikým počtem církevních právnických osob, a dále sankci nepřiměřenou závažnosti možného protiprávního jednání, spočívajícího v nepředložení všech evidenčních náležitostí církevních právnických osob. Toliko potenciální míra této nepřiměřenosti lhůty a sankce je dle našeho názoru důvodem rozporu ustanovení § 28 odst. 5 zákona s čl. 16 odst. 2 Listiny.
Jelikož v dané věci Ústavní soud vyslovil jiné ratio decidendi, uplatňují autoři tohoto separátního vota odlišné stanovisko toliko k odůvodnění předmětného nálezu, když ve věci samé sdílejí názor vota většinového.
JUDr. P. H.
JUDr. J. M. V Brně dne 29. listopadu 2002