Ústavní soud České republiky rozhodl dne 20. listopadu 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. T., zastoupené JUDr. P. T., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 11. 2001 sp. zn. 13 Co 384/2001,
t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatelka se domáhá ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 4. 2002 zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Stěžovatelka má zato, že postupem Krajského soudu v Plzni byla porušena její základní práva podle Listiny základních práv a svobod, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i Úmluvy o právech dítěte.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení § 72 odst. 1, 2, 4 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost může být tedy před Ústavním soudem projednána a rozhodnuta až poté, co byly vyčerpány všechny ostatní zákonem stanovené prostředky k ochraně práv.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že současně s ní podala i dovolání. Tuto skutečnost si Ústavní soud ověřil dotazem u Nejvyššího soudu ČR a zjistil, že její dovolání je vedeno u dovolacího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 34/03.
Vzhledem k nejnovější judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozhodnutí 2. sekce tohoto soudu ze dne 12. 11. 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a rozhodnutí téže sekce z téhož dne ve věci stížnosti č. 47273/99) vychází Ústavní soud z názoru, že včasnost a přípustnost ústavní stížnosti, kterou stěžovatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu, případně i nalézacího soudu až poté, co Nejvyšší soud ČR rozhodl o dovolání bez ohledu na způsob vyřízení, budou zachovány. V takovém případě pak lhůta pro podání ústavní stížnosti začne běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (Sdělení Ústavního soudu publikované pod č. 32/2003 Sb.). Z toho současně vyplývá, že v případě podání dovolání bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku.
S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh podaný stěžovatelkou není přípustný.
Vzhledem k výše citovanému Sdělení Ústavního soudu bude moci stěžovatelka poté, co Nejvyšší soud ČR rozhodne o jejím dovolání, napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale zůstane jí zachována lhůta i k napadení rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu.
Nadto Ústavní soud poznamenává, že ústavní stížnost by musela být odmítnuta i pro opožděnost, když z dodejky předložené právním zástupcem stěžovatelky vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu byl uložen pro nezastižení adresátky na poště dne 12. 1. 2002. Ve smyslu ustanovení § 46 odst. 4 o. s. ř. nabylo uložené rozhodnutí právní moci dnem 23. 1. 2002 a 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) skončila nejpozději dne 25. 3. 2002. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě však až 29. 3. 2002.
Soudce zpravodaj tedy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu návrh jako nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2003
JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D., v. r. soudce zpravodaj