Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. T., společnosti s r. o., zastoupeného JUDr. Ing. V. L., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 13 Co 20/2003, a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech 23. 9. 2002, sp. zn. 25 Nc 2414/2002,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 4. 2002, napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR. Navrhl jejich zrušení nálezem Ústavního soudu.
Z obsahu spisu sp. zn. 25 Nc 2414/2002 Okresního soudu v Karlových Varech bylo zjištěno, že usnesením ze dne 23. 9. 2002, čj. 25 Nc 2414/2002 - 3, byla nařízena exekuce ve věci oprávněného J. K. proti povinnému stěžovateli pro 25 625,-- Kč. Uvedené usnesení napadl stěžovatel odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 22. 1. 2003, čj. 13 Co 20/2003 - 13, tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Shora označené usnesení Krajského soudu v Plzni napadl stěžovatel dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR, podaným na poště dne 11. 4. 2003, ve kterém navrhl zrušit obě rozhodnutí obecných soudů a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda je ústavní stížnost proti označenému rozhodnutí odvolacího soudu přípustná. Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti, podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost se totiž pojímá jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto se snaží své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci minimalizovat. Je oprávněn jejich rozhodnutí přezkoumávat pouze tehdy, byly-li před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, které jsou v procesní dispozici stěžovatele. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci.
Ze Sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., vyplývá, že v případě podání mimořádného opravného prostředku (dovolání) a souběžně podané ústavní stížnosti bude se na tuto hledět jako na nepřípustnou, a to až do rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Běh zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, ve smyslu ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, počne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. To znamená, že v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání je rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, až rozhodnutí o dovolání, bez ohledu na způsob jeho vyřízení. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Projednávaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které v tomto případě není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Takovým posledním prostředkem je v projednávané věci dovolání podané k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Pokud by Ústavní soud v této fázi ústavní stížnost věcně projednal a rozhodl, znamenalo by to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání by zůstalo nedotčeno rozhodnutím Ústavního soudu, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Ústavní stížnost stěžovatele je tedy, vzhledem k výše uvedených skutečnostem, návrhem nepřípustným, který soudce zpravodaj usnesením, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2003 JUDr. František Duchoň, v. r. soudce Ústavního soudu