Ústavní soud České republiky rozhodl dne 14. října 2003 soudcem zpravodajem, JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. d. B., zastoupeného JUDr. D. M., advokátkou, proti výroku I. a II. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 5. 2003, č. j. 25 Co 68/2003 - 249,
t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se domáhá ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 10. 2003 zrušení v záhlaví citovaných výroků rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Stěžovatel se domnívá, že postupem krajského soudu byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 31 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení § 72 odst. 1, 2, 4 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost může být tedy před Ústavním soudem projednána a rozhodnuta až poté, co byly vyčerpány všechny ostatní zákonem stanovené prostředky k ochraně práv.
Ze sdělení Okresního soudu v Jičíně bylo zjištěno, že stěžovatel dne 28. 8. 2003 podal proti napadenému rozsudku dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.
Vzhledem k nejnovější judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozhodnutí 2. sekce tohoto soudu ze dne 12. 11. 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a rozhodnutí téže sekce z téhož dne ve věci stížnosti č. 47273/99) vychází Ústavní soud z názoru, že včasnost a přípustnost ústavní stížnosti, kterou stěžovatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu, případně i nalézacího soudu až poté, co Nejvyšší soud ČR rozhodl o dovolání bez ohledu na způsob vyřízení, budou zachovány. V takovém případě pak lhůta pro podání ústavní stížnosti začne běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (Sdělení Ústavního soudu publikované pod č. 32/2003 Sb.). Z toho současně vyplývá, že v případě podání dovolání bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku.
S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh podaný stěžovatelem není přípustný.
Vzhledem k výše citovanému sdělení Ústavního soudu bude moci stěžovatel poté, co Nejvyšší soud ČR rozhodne o jeho dovolání, napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale zůstane mu zachována lhůta i k napadení rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu.
Soudce zpravodaj tedy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu návrh jako nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2003
JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D., v. r. soudce zpravodaj