Nejvyšší soud zastává názor, že trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. by před 1.1. 1998 mohl být spáchán jen za předpokladu, kdyby poskytnutý úvěr - třebaže dlužník od počátku neměl v úmyslu úvěr splácet - byl zajištěn takovou hodnotou zástavy, která nepostačovala k tomu, aby jejím prodejem byl úvěr splacen, a jestliže si byl dlužník této skutečnosti vědom. Dlužník by tedy musel být přinejmenším srozuměn s tím, že hodnota zástavy, kterou byl úvěr zajištěn, je nižší než hodnota poskytnutého úvěru, a že v případě nesplacení úvěru banka utrpí škodu odpovídající rozdílu mezi těmito hodnotami (srov. sp. zn. 8 Tz 303/2000, Sbírka rozhodnutí NS ČR č. 92, roč. 2001, kde je uplatněn právní názor z rozhodnutí sp. zn. 8 Tz 164/99, na nějž poukazoval stěžovatel). Na důležitost objasnění okolností a povahy zástavního práva rovněž poukázal Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 5 Tz 21/2001 (Sb. rozh. NS ČR č. 97, roč. 2001).
Jestliže by teprve po uzavření smlouvy o půjčce peněz (o úvěru) vznikly překážky, které bránily dlužníkovi splnit závazek z půjčky (z úvěru) a které nemohl v době uzavření smlouvy ani předvídat, když jinak byl schopen tehdy závazek splnit, nebo dodatečně pojal úmysl peníze vůbec nevrátit, pak jeho jednání nelze považovat za trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. (rozhodnutí sp. zn. 5 Tz 146/2000, Nejvyšší soud: Sbírka rozhodnutí ve věcech trestních, rozh. č. 38, rok 2001). Citovaný právní názor mj. podtrhuje vysoké nároky na prokázání okamžiku počátku úmyslu peníze nevrátit. Ani těmto nárokům však napadená rozhodnutí nedostála a spokojila se s nepřípustným souhrnným zjištěním, byť příkladmo doloženým (k nepřípustnosti souhrnného zjištění z hlediska práva na spravedlivý proces srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 336/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 61, dostupný pod uvedenou spisovou značkou na stránkách www.concourt.cz, nebo nález sp. zn. II. ÚS 94/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, nález č. 62.
V. a)
Jednání popsané ve skutkových větách napadených rozhodnutí nelze podřadit pod žádné z ustanovení zvláštní části trestního zákona, popisující jednotlivé trestné činy, jako typově společensky nebezpečná jednání. Pokud obecné soudy na základě takto zjištěného a popsaného jednání dospěly k závěru, že jím stěžovatel spáchal trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 tr. zákona ve znění účinném do 31. 12. 1997, porušily mj. ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., § 120 odst. 3 a § 125 odst. 1 trestního řádu a tím porušily právo stěžovatele být shledán vinným spácháním trestného činu jen za jednání stanovené v zákoně (zaručené ustanovením čl. 39 Listiny), což vedlo k omezení svobody stěžovatele z jiného než zákonného důvodu, čímž bylo porušeno ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny. Soudy též porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces (garantovaného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny).
Ústavní soud se v souladu s ustálenými právními názory (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 264/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, usn. č. 2) zabýval i otázkou, zda konstatované porušení práv stěžovatele je svou intenzitou způsobilé reálně zasáhnout do ústavně chráněné sféry jeho základních práv (faktická subsidiarita ústavní stížnosti), a dospěl k závěru, že ani obsah odůvodnění napadených rozhodnutí, kde jsou popsány úvahy obecných soudů při hodnocení důkazů, ani důkazy obsažené ve spise nemohou zvrátit závěr o tom, že došlo k zásahu do ústavně chráněných práv stěžovatele, protože napadená rozhodnutí jsou neúplná a vzájemně protichůdná při popisu způsobu, jímž došlo k naplnění znaků úmyslného způsobení škody, její výše a uvedení v omyl.
Ústavní soud je přesvědčen, že jednání popsaná ustanovením § 250 tr. zák., jsou jednáními vysoce společensky nebezpečnými. Avšak pravidla liberálního demokratického právního státu vyžadují, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy účinného trestního zákona, nebo tam, kde je to třeba s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů. Tento závěr plně koresponduje i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva tak, jak byla např. uvedena v rozhodnutích ve věci Kokkinakis vs. Řecko (14 307/88, § 52) a Cantoni vs. Francie (17 862/91, § 29). Napadená rozhodnutí ve výrocích a odůvodněních v tomto smyslu nepopisují jednání, které bylo v době jeho spáchání trestné jako trestný čin podvodu. Z důkazního řízení nepochybně vyplynulo, že stěžovatelem vedená obchodní společnost si vypůjčila několik desítek miliónů korun, které přestala splácet a s uvolněnými prostředky pravděpodobně nebylo nakládáno s péčí řádného hospodáře. Rovněž je zřejmé, že bance vznikla nějaká škoda. Před soudem však mělo být mimo rozumnou pochybnost prokázáno jaká minimální škoda vznikla v příčinné souvislosti se zaviněným jednáním stěžovatele, že stěžovatel byl alespoň srozuměn s tím, že škodu v takové výši způsobí a zejména že škoda vznikla jako důsledek omylu vyvolaného stěžovatelem.
V. b)
Na okraj se poznamenává, že obecné soudy zcela pominuly logický rozpor, kdy celková částka "způsobené škody" vychází ze součtu částek různé povahy - někdy je do součtu zahrnuta částka uvolněná na účet stěžovatelovy společnosti po předložení faktury, jindy až částka, která byla stěžovateli (po odstoupení od smlouvy) vrácena dodavatelem, který ji předtím obdržel od banky. Kritérium okamžiku vzniku škody není jednotné (v jednom případě existuje rozdíl mezi vrácenou a poukázanou částkou). Dále se v zájmu předcházení budoucím nedorozuměním poznamenává, že protokoly o hlavním líčení a veřejném zasedání místy neobsahují ani předestření pokládaných otázek ("K dotazu předsedy senátu X. Y. uvádí"), což místy znemožnilo zaujmout bližší stanovisko k tomu, co bylo zaznamenáno)])). Připomíná se i judikatura obecných soudů, podle které skutková věta u trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. musí obsahovat skutkové okolnosti, které naplňují znaky "uvede v omyl", "využije něčího omylu" nebo "zamlčí podstatné skutečnosti", jinak výrok rozsudku neodpovídá ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. (sp. zn. 5 Tz 21/2001, Soubor rozhodnutí NS, č. 97, r. 2001). K námitce vrchního soudu, že stěžovatel přehlíží ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku, které stanoví, kdy je právní úkon platný a kdy neplatný, a v důsledku toho argumentuje splatností podvodně vylákaných úvěrů v roce 2000, ač šlo o úkony, které nebyly míněny vážně, tedy o právní úkony neplatné, Ústavní soud poznamenává (aniž by nepřípadně sestupoval na úroveň hmotného práva a přezkoumával další důsledky konstatované neplatnosti), že ze spisu neplyne, že byla řešena předběžná otázka platnosti úvěrových smluv. Celé řízení naopak vycházelo z jejich platnosti.
Ústavní soud se nezabýval namítaným porušením čl. 40 odst. 6 Listiny, protože je nepochybné, že příznivější úpravou je ta, která vůbec neumožňuje kvalifikovat jednání jako jednání trestné (srov. rozh. sp. zn. 7 Tz 297/2000, Sbírka rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozh. č. 39, r. 2001, nebo 8 Tz 303/2000, č. 92, rok 2001). Nyní účinné znění § 250b tr. zák. v důsledku použité legislativně technické konstrukce povýšení přípravného stadia trestného činu na dokonaný trestný čin obecně rozšiřuje podmínky trestnosti a v době stíhaného jednání nebylo součástí trestního zákona. K možnému porušení zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy) se poznamenává, že tato zásada obecně nebyla překážkou stíhání pachatele úvěrového podvodu v době před splatností úvěru.
VI.
Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozsudky Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích ve vztahu ke stěžovateli zrušil pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 39 a čl. 36 odst. 1 Listiny, podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona. S přihlédnutím k nové koncepci trestního řízení byl poměřován princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací sféry soudů obecných se zásadou procesní ekonomie. Protože však konstatované vady spočívají v rozsáhlých nedostatcích v dokazování, byla věc vrácena před soud prvního stupně, tedy před stolici, která dokazování provádí především. Zde se rozhodne o dalším postupu řízení.