Ústavní soud České republiky rozhodl dne 19. listopadu 2003 soudcem zpravodajem, JUDr. Eliškou Wagnerovou, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. F. P., advokátem, proti postupu Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 47 Cm 15/2003,
t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á.
O d ů v o d n ě n í :
Ve své ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 11. 11. 2003 stěžovatel uvedl, že v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu vedeném pod shora uvedenou sp. zn. byl zastoupen advokátem JUDr. F. P., který spolu s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu předložil Městskému soudu v Praze i prvopis směnky. Řízení skončilo vydáním směnečného platebního rozkazu, který nabyl právní moci. Poté byl stěžovatel přípisem soudu vyzván, aby si vyzvedl prvopis směnky, s tím, že má-li jej vyzvednout jeho právní zástupce, je třeba mu k tomuto úkonu udělit novou plnou moc. Stěžovatel nepovažuje za správný názor soudu, dle kterého právní mocí rozhodnutí skončilo i zastupování shora zmiňovaným právním zástupcem, a proto mu novou plnou moc neudělil. Právnímu zástupci, který se k soudu dostavil osobně, prvopis směnky soudem vydán nebyl a když si na tento postup právní zástupce stěžoval, odpověděl mu místopředseda městského soudu tak, že státní správa soudu nesmí zasahovat do ústavní zásady nezávislosti soudního řízení a rozhodování, přičemž postup a právní názor soudce na obsah a rozsah právního zastoupení jsou výkonem nezávislé rozhodovací činnosti, který státní správa soudů není oprávněna přezkoumávat.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na judikaturu obecných soudů a dovozuje, že pokud Městský soud v Praze vychází z názoru, že plná moc zanikla právní mocí rozhodnutí a pokud směnku jeho právnímu zástupci odmítá vydat, porušuje tím jeho základní právo plynoucí z čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť tak stěžovateli brání v realizaci práva na právní pomoc. Navrhl, aby Ústavní soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby nepokračoval v průtazích při vrácení směnky ve věci vedené pod sp. zn. 47 Cm 15/2003.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem (§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Jeho úkolem je totiž toliko ochrana ústavnosti ve smyslu § 83 Ústavy ČR.
Jak vyplynulo ze samotného tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti, Městský soud v Praze jej vyzval, aby si prvopis směnky vyzvedl poté, co rozhodnutí nabylo právní moci. Současně soud stěžovatele upozornil, že má-li směnku vyzvednout jeho do právní zástupce, je třeba mu udělit novou plnou moc. Stěžovatel tohoto poučení nedbal, názor soudu nepovažoval za správný a raději se obrátil s ústavní stížností na Ústavní soud, přičemž smyslem jeho ústavní stížnosti vlastně je, aby Ústavní soud vyložil instituty obyčejného práva a specificky rozsah uplatnění plné moci udělené v nalézacím řízení. Ústavní soud, jak mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, není ovšem povolán k výkladu obyčejného práva a neučiní tak ani nyní.
Naopak Ústavní soud musel zkoumat, zda stěžovatel skutečně neměl ve svých rukou prostředek, kterým by své právo ochránil a v daném případě dospívá Ústavní soud k závěru, že tento prostředek stěžovatel doslova ve svých rukou má. Stěžovatel bez dalšího mohl podepsat svému právnímu zástupci novou plnou moc, pokud, z jakýchkoliv důvodů, nemůže sám osobně reagovat na výzvu soudu. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je totiž třeba interpretovat tak, že je-li po stěžovateli žádáno, aby vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž judikatura Ústavního soudu za tyto prostředky považuje nejen opravné prostředky v rámci jednoho řízení, tím spíše lze po stěžovateli žádat, aby učinil jednoduchý úkon spočívající v podpisu nové plné moci, který jej nezatíží ani fyzicky, ani finančně, nýbrž naopak je způsobilý přivodit stav, jehož se stěžovatel domáhá podáním ústavní stížnosti. Není-li Ústavní soud povolán k tomu, aby, jak shora uvedeno, vykládal obyčejné právo, pak tím méně je povolán k tomu, aby poskytoval ústavní ochranu takovému tvrzenému nároku, který hraničí se šikanózním výkonem práva.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo soudci zpravodaji než návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.
Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2003
JUDr. Eliška Wagnerová, Ph. D. soudce zpravodaj