Ústavní soud České republiky rozhodl dne 8. prosince 2003 soudcem zpravodajem, JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. R., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2003, č. j. 20 Co 254/2003 - 42,
t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu") stěžovatel brojí proti v záhlaví citovanému rozsudku, neboť se domnívá, že jím (a také rozhodnutím soudu nalézacího) bylo zasaženo do jeho práva garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení § 72 odst. 1, 2, 4 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost může být tedy před Ústavním soudem projednána a rozhodnuta až poté, co byly vyčerpány všechny ostatní zákonem stanovené prostředky k ochraně práv.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podal zároveň i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Toto bylo potvrzeno i pracovnicí Obvodního soudu pro Prahu 1, která sdělila, že dne 26. 11. 2003 bylo v dané věci podáno dovolání.
Vzhledem k nejnovější judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozhodnutí 2. sekce tohoto soudu ze dne 12. 11. 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a rozhodnutí téže sekce z téhož dne ve věci stížnosti č. 47273/99) vychází Ústavní soud z názoru, že včasnost a přípustnost ústavní stížnosti, kterou stěžovatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu, případně i nalézacího soudu až poté, co Nejvyšší soud ČR rozhodl o dovolání bez ohledu na způsob vyřízení, budou zachovány. V takovém případě pak lhůta pro podání ústavní stížnosti začne běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (Sdělení Ústavního soudu publikované pod č. 32/2003 Sb.). Z toho současně vyplývá, že v případě podání dovolání bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku.
S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh podaný stěžovatelem není přípustný.
Vzhledem k výše citovanému sdělení Ústavního soudu bude moci stěžovatel poté, co Nejvyšší soud ČR rozhodne o jeho dovolání, napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale zůstane mu zachována lhůta i k napadení rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu.
Soudce zpravodaj tedy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu návrh jako nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2003 JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D. soudce zpravodaj