I. ÚS 93/03
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. E. L., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. května 2002, sp. zn. 10 To 221/2002, a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 18. dubna 2002, sp. zn. PP 13/2002, a proti sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR ve věci podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podáním ze dne 7. 2. 2003, doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 3. 2003, podal ústavní stížnost proti výše citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta stížnost proti usnesení Okresního soudu v Jičíně o zamítnutí návrhu na podmínečné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a uvedl, že se cítí dotčen na svých právech, a namítá, že obecné soudy nepostupovaly v trestním řízení v souladu se zákonem. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že byla nezákonným způsobem omezena jeho osobní svoboda v rozporu s ustanoveními trestního zákona, trestního řádu i čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, s odkazem na ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a čl. 1 Ústavy ČR. Stěžovatel brojí proti povšechnému a nedostatečnému odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř., které je nepřezkoumatelné, a argumentuje rozhodnutím Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 271/96.
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že Ústavní stížnost je podána po lhůtě stanovené zákonem.
Podle zjištění Ústavního soudu byla stejná ústavní stížnost téhož stěžovatele odmítnuta již dne 17. 12. 2002, a to usnesením sp. zn. III. ÚS 586/02. Důvodem odmítnutí ústavní stížnosti byla již v té době její opožděnost. Skutečnost, že stěžovatel podal podnět ke stížnosti pro porušení zákona a Ministerstvo spravedlnosti po jeho přezkoumání dospělo k závěru, že důvody pro podání stížnosti nejsou dány, není v dané věci relevantní. Sdělení Ministerstva spravedlnosti bylo sice stěžovateli doručeno dne 13. 12. 2002, ale vzhledem k tomu, že se nejedná o rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje (jde pouze o sdělení), je třeba za tento poslední prostředek považovat usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 5. 2002, sp. zn. 10 To 221/2002. Proti tomuto rozhodnutí je však ústavní stížnost podána opakovaně (již podruhé) po lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Vzhledem k výše uvedenému konstatování Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 26. března 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu