Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti P. B. proti rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení, zejména proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2002, č. j. 13 To 113/2002-860, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, t a k t o:
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel napadá ústavní stížností rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení proti němu jako obviněnému, obžalovanému. Konkrétně uvádí rozhodnutí Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování Východočeského kraje v Hradci Králové, počínaje sdělením obvinění, č. j. KVV-215/20-97, ze dne 21. 12. 1998 a navazujícími usneseními dalších orgánů, zejména usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2002, č. j. 13 To 113/2002-860, které nebylo jeho právnímu zástupci doručeno a stěžovateli bylo předáno Okresním soudem v Hradci Králové dne 23. 1. 2003. Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, pokud jde o usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2002, č. j. 13 To 113/2002-860. V ostatních případech jsou napadena související rozhodnutí z let 1998 až 2000, tedy po lhůtě, ve které by je bylo možno napadnout za podmínek stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V tomto bodě a v této části byla ústavní stížnost odmítnuta jako podaná po lhůtě podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Na tomto základě Ústavní soud posoudil přípustnost ústavní stížnosti v části, která směřuje proti usnesení krajského soudu. Z podané ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že je podána ve lhůtě, avšak směřuje proti usnesení, kterým Krajský soud v Hradci Králové rozhodl o stížnosti státního zástupce v Hradci Králové proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. 2. 2002, č. j. 2 T 4/2002-850, tak, že napadené usnesení se zrušuje a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové, aby o věci znovu jednal a rozhodl. K této skutečnosti zaujal Ústavní soud následující stanovisko. Podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je prostředkem ultima ratio, kterým je možno zcela výjimečně zasáhnout do právního stavu zjednaného pravomocným rozhodnutím. V daném případě stěžovatel tyto prostředky nevyčerpal, a ani nemohl, neboť řízení dosud není skončeno a na základě výroku předmětného usnesení dále pokračuje. Proto nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat, že podání v této části nesplňuje podmínky ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou.
Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2003
Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu