Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti J. M., t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Dne 28.4.2003 obdržel Ústavní soud podání stěžovatele, které vykazovalo vady ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."). Soudce zpravodaj proto stěžovatele písemně poučil o náležitostech ústavní stížnosti s tím, že mu k odstranění vad podání stanovil 30 denní lhůtu ode dne doručení tohoto přípisu. Stěžovatel byl současně písemně upozorněn na následek nesplnění podmínek zaslané výzvy.
Výzvu spolu s poučením převzal stěžovatel dne 21.5.2003.
Dne 28.5.2003 obdržel soudce zpravodaj doplnění ústavní stížnosti a plnou moc, kterou stěžovatel udělil dne 22.5.2003 advokátu JUDr. J. N. pouze "k vypracování podání s obsahem odstranění vad podání ze dne 6.1.2003, které je Ústavním soudem vyřizováno pod sp. zn. II. ÚS 239/03".
Předmětem ústavní stížnosti je, podle tvrzení stěžovatele, rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23.10.2001, sp. zn. 17 C 163/97, který však ani po doplnění ústavní stížnosti podáním ze dne 27.5.2003, nebyl Ústavnímu soudu doručen. Přes tuto skutečnost odůvodňuje stěžovatel nesouhlas s tímto rozsudkem poukazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a uvádí, že i když bylo napadeným rozsudkem stěžovateli vyhověno, stalo se tak až po uplynutí čtyř let, které údajně pro stěžovatele v konečném důsledku znamenaly zkrácení jeho práv z důvodu následného prohlášení konkurzu na majetek žalovaného.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nepochopil smysl a účel řízení před Ústavním soudem, neboť pokud považuje svůj požadavek na náhradu škody vůči České republice za důvodný, je nezbytné jej vymáhat cestou občanskoprávního řízení před obecnými soudy a nikoli formou ústavní stížností.
Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. je možno ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Z obsahu obou Ústavnímu soudu doručených podáních není zřejmé, zda stěžovatel hodlá ústavní stížností dosáhnout zrušení shora označeného rozsudku nebo jí brojí proti údajně "liknavému postupu" jiných státních orgánů, a to z toho důvodu, že v obou podáních zcela chybí konkrétní, jasný a srozumitelný petit ústavní stížnosti.
Ve vztahu k předložené plné moci ze dne 22.5.2003 soudce zpravodaj konstatuje, že ve smyslu ustanovení § 30 zákona č. 182/1993 Sb. musí být fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem nebo notářem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. Povinnost právního zastoupení se však týká celého řízení před Ústavním soudem, to znamená, že tato povinnost musí být splněna již v době podání návrhu (zahájení řízení), když v plné moci k zastupování podle § 29 a § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. musí být výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem (§ 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.).
Vzhledem k tomu, že předložená plná moc ze dne 22.5.2003 nesplňuje shora uvedené náležitosti, soudce zpravodaj k ní nepřihlédl a konstatoval, že stěžovatel i po písemné výzvě a doručeném poučení nesplnil podmínky písemné výzvy a vady podání neodstranil.
Za této situace a s ohledem na shora uvedené skutečnosti soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., neboť stěžovatel neodstranil její vady ve lhůtě jemu k tomu určené.
Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu
V Brně dne 24. června 2003