III. ÚS 115/03
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. H., zastoupené JUDr. S. Š., advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 64 Co 290/2002, Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. června 2002, sp. zn. 7 C 414/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. února 2001, sp. zn. 7 C 470/2000, mimo ústní jednání dne 21. května 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Jiřím Muchou, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 3. března 2003 napadla stěžovatelka usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. června 2002 (7 C 414/2001-60), kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení ve věci vedené u zmíněného soudu pod sp. zn. 7 C 470/2000, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2002 (64 Co 290/2002-78), jímž bylo k odvolání stěžovatelky uvedené usnesení obvodního soudu potvrzeno. Kromě toho stěžovatelka napadla i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. února 2001 (7 C 470/2000-12, jenž byl vydán v řízení, jehož obnovy se stěžovatelka domáhala; tímto rozhodnutím bylo určeno, že právo společného nájmu stěžovatelky a J. H. (žalobce) bytu č. 14, sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, I. kategorie ve 4. poschodí domu na Ch. 653/6 v Praze 5, se zrušuje a výlučným nájemcem bytu je J. H.; stěžovatelce byla uložena povinnost předmětný byt vyklidit a odevzdat jmenovanému do patnácti dnů od právní moci rozsudku.
Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon").
Podle sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., o postupu týkajícím se výkladu přípustnosti a lhůty k podání ústavní stížnosti při souběžném podání ústavní stížnosti a mimořádného opravného prostředku, s výjimkou obnovy řízení, platí, že napříště budou soudci a senáty Ústavního soudu vykládány přípustnost a lhůta k podávání ústavní stížnosti, o které Ústavní soud rozhoduje podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, v případě jejího souběhu s mimořádnými opravnými prostředky s výjimkou obnovy řízení, takto: 1. Ústavní stížnost bude považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. 2. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob rozhodnutí o něm. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.
Ze samotného obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze dovoláním. Pokud tedy jde o část ústavní stížnosti, kterou jsou napadána usnesení obecných soudů ve věci povolení obnovy řízení, z výše uvedeného je zřejmé, že za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, nutno považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Pokud stěžovatelka nevyčerpala poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona), nemohla být její ústavní stížnost (v této části) věcně projednána, neboť není - v souladu s označeným a citovaným sdělením Ústavního soudu - přípustná.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, kterou je napadán rozsudek ve věci zrušení společného nájmu bytu, posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatelky bylo (minimálně) odvolání. Jestliže tento prostředek stěžovatelka nevyčerpala, je ústavní stížnost, vzhledem k již citovanému § 75 odst. 1 zákona, nepřípustná. K tomu je třeba poznamenat, že i kdyby Ústavní soud eventuálně připustil, že kvůli postupu soudu nemohla stěžovatelka tento opravný prostředek efektivně uplatnit (tuto skutečnost ovšem stěžovatelka v ústavní stížnosti nenamítá), pak by bylo nutno ústavní stížnost pokládat za podanou po lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona; jak totiž sama stěžovatelka uvedla v řízení o obnově, o existenci předmětného rozsudku se dozvěděla dne 15. 8. 2001 při nahlížení do spisu, což lze považovat za nejpozdější datum doručení tohoto rozhodnutí.
S ohledem na tyto skutečnosti byla ústavní stížnost Ústavním soudem posouzena jako nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona), a proto ji bylo nutno, jak je patrno z výroku tohoto usnesení, odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 21. května 2003