III. ÚS 278/03
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P., a. s., zastoupené JUDr. P. F., advokátem, proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 19. července 1999, čj. 35 Cm 386/94-70, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2001, čj. 12 Cmo 62/2000-106, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. května 2002, čj. 29 Odo 38/2002-133, mimo ústní jednání dne 23. září 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Jiřím Muchou, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 26. května 2003, jež byla k poštovní přepravě podána dne 27. května 2003, napadla stěžovatelka rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 19. července 1999, čj. 35 Cm 386/94-70, a na něj navazující rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2001, čj. 12 Cmo 62/2000-106, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. května 2002, čj. 29 Odo 38/2002-133. V dané ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že obecné soudy porušily její právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a tak nedostály své povinnosti uložené jim čl. 90 a čl. 95 odst. 2 Ústavy.
Vzhledem k tomu, že předmětný návrh obsahoval vady, kdy mimo jiné k němu nebyla přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon"), vyzval Ústavní soud stěžovatelku k jejich odstranění. Poté, co tak stěžovatelka učinila, Ústavní soud z kopie shora označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR (z otisku razítka event. označujícího datum jeho doručení) usoudil, že ústavní stížnost mohla být podána opožděně. Z tohoto důvodu požádal Městský soud v Praze o sdělení, kdy dané usnesení bylo stěžovatelce doručeno. Dle vyjádření jmenovaného soudu se tak stalo prostřednictvím jejího právního zástupce dne 13. 6. 2002, dne 15. 3. 2001 byl stěžovatelce doručen shora označený rozsudek Vrchního soudu v Praze (viz č. l. 14 spisu Ústavního soudu).
Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů, přičemž tato lhůta začíná běžet dnem, kdy bylo rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, doručeno. Bez ohledu na to, zda posledním prostředkem ochrany práva stěžovatelky bylo odvolání či dovolání, vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána až dne 27. 5. 2003, je zřejmé, že zákonná lhůta k podání stížnosti nebyla dodržena a ústavní stížnost byla podána opožděně.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 23. září 2003