III. ÚS 396/03
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 11. prosince 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele M. P. zastoupeného JUDr. T. M., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 2003 č. j. 25 Cdo 1836/2001-228, Krajského soudu v Praze ze dne 11. července 2001 č. j. 29 Co 195/2001-201 a Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. listopadu 2000 č. j. 11 C 77/2000-151, t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatel, který se domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí, odůvodnil ústavní stížnost tím, že se jimi cítí dotčen v právech, která jsou zaručena čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jakož i čl. 81 a čl. 90 Ústavy. Uvedl, že soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se domáhal náhrady škody ve výši 800.000,- Kč, poněvadž škodu žalovaní zavinili a z titulu své odpovědnosti ji měli nahradit. Soud své rozhodnutí odůvodnil opodstatněností námitky promlčení, odvolací soud rozsudek pak jako věcně správný potvrdil. Poněvadž s názorem soudů obou stupňů, týkajícím se počátku běhu promlčecí doby, jakož i právního posouzení vztahů založených smlouvami mezi žalobcem a žalovanými, nesouhlasil, podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který je zamítl s tím, že závěr soudů o promlčení nároku žalobcem uplatněného je věcně správný. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud ČR se v rozsudku ze dne 29. května 2003 vypořádal se všemi námitkami v dovolání uplatněnými a s poukazem na obsah právního vztahu, založeného smlouvou o správě nemovitostí, na porušení § 15 odst. 1 písm. a) zákona o cenách tím, že při rozúčtování cen tepelné energie pro domácnosti za rok 1994 překročili žalovaní zákonem stanovenou maximální cenu a porušili tak povinnosti ve smyslu 420 obč. zákona, opodstatněně konstatoval, že zaplacením uložené pokuty žalobcem - za porušení zákona o cenách ve vztahu k uživatelům nájemních jednotek, vznikl mezi ním a žalovanými občanskoprávní odpovědnostní vztah, který se řídí, stejně jako s tímto související promlčecí lhůty, občanským zákonem. Pokud jde o počátek běhu promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody, vyplývající z § 106 odst. 1 obč. zákona, zde vyčerpávajícím způsobem odůvodnil počátek této lhůty dnem 7. ledna 1997 - tj. dnem, kdy žalobce pokutu zaplatil a vznikla mu tak majetková újma, tedy škoda. Pro výše uvedené byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2003