III. ÚS 466/02
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Č. o. b., a. s., zastoupené JUDr. B. D., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2002, sp. zn. 14 Cmo 17/2002, mimo ústní jednání dne 13. března 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Jiřím Muchou, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojila stěžovatelka ve své obchodněprávní věci proti pravomocnému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2002 (14 Cmo 17/2002-199) a tvrdila, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod tím, že označený obecný soud formalisticky interpretoval lhůtu pro podání žaloby na určení neplatnosti usnesení valné hromady. Stěžovatelka proto navrhla zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jak je vpředu označeno.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 75 odst. 1 zákona).
Podle sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., o postupu týkajícím se výkladu přípustnosti a lhůty k podání ústavní stížnosti při souběžném podání ústavní stížnosti a mimořádného opravného prostředku, s výjimkou obnovy řízení, platí, že napříště budou soudci a senáty Ústavního soudu vykládány přípustnost a lhůta k podávání ústavní stížnosti, o které Ústavní soud rozhoduje podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, v případě jejího souběhu s mimořádnými opravnými prostředky s výjimkou obnovy řízení, takto: 1. Ústavní stížnost bude považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. 2. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob rozhodnutí o něm. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.
Ze samotného obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka napadla usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2002 (14 Cmo 17/2002-199) dovoláním.
Za tohoto stavu věci je zřejmé, že za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, nutno považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Pokud stěžovatelka nevyčerpala poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona), nemohla být její ústavní stížnost věcně projednána, neboť není v souladu s označeným a citovaným sdělením Ústavního soudu přípustná; proto byla posouzena Ústavním soudem jako nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona) a bylo nutno ji odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona], jak je patrno z výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. března 2003