III. ÚS 730/02
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E., spol. s r.o., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2001, čj. 29 Ca 33/2000-23, rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi ze dne 7. března 1996, čj. 01-4089/17/95, a platebního výměru Celního úřadu Břeclav-dálnice ze dne 26. října 1995, čj. 29-2136/CD/95, spojenou s návrhem na provedení důkazů a odklad vykonatelnosti, mimo ústní jednání dne 17. ledna 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Pavlem Holländerem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu faxovým podáním dne 28. listopadu 2002, které bylo následujícího dne písemně doplněno, a co do formálních náležitostí jinak ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadla stěžovatelka rozhodnutí orgánu veřejné moci (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2001 - 29 Ca 33/2000-23 a rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi ze dne 7. března 1996 - 01-4089/17/95 a platební výměr Celního úřadu Břeclav-dálnice ze dne 26. října 1995 - 29-2136/CD/95)], a aniž by in concreto označila porušení jakéhokoliv ústavně zaručeného práva (svobody), poukázala na to, že o napadených rozhodnutích bylo sice již Ústavním soudem rozhodováno, její ústavní stížnost však svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, neboť tento případ je jedním z mnoha, kdy došlo k velmi závažnému zneužití veřejné moci celními orgány. Šlo o trestní činnost některých celníků v souvislosti s převozem ropných produktů. Na základě této činnosti bylo celním úřadem vydáno množství platebních výměrů v celkové výši kolem 600 mil. Kč a tato částka je vymáhána na nevinných dopravcích a řidičích, kteří pouze dopravovali předmětné zboží a nebyli celními deklaranty ani plátci daní. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na to, že celní úřad zatajil předmětné důkazy (horní část 5. dílu TCP).
Stěžovatelka proto navrhla provedení v ústavní stížností označených důkazů, odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí a posléze i zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Brně a jemu předcházejících rozhodnutí celních orgánů obou stupňů, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů a její běh počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 2 zákona).
Z připojeného spisu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 109/02 a ze zjištění Ústavního soudu (č. l. 8) vyplývá, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2001 (29 Ca 33/2000-23), jež je rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, bylo stěžovatelce, resp. její tehdejší právní zástupkyni, doručeno dne 20. prosince 2001; ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu dne 27. listopadu 2002, tedy z hlediska 60denní lhůty k jejímu podání (§ 72 odst. 2 zákona) zjevně opožděně, odhlédnuto již od toho, že ústavní stížností napadená rozhodnutí již byla jednou předmětem přezkumu Ústavním soudem a ústavní stížnost směřující proti nim byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením Ústavního soudu ze dne 29. října 2002 (IV. ÚS 109/02-38); stěžovatelka proto ani nemohla být na svých ústavně zaručených právech (svobodách) dotčena.
Jestliže stěžovatelka podala svou ústavní stížnost po uplynutí 60denní lhůty, bylo ji nutno posoudit jako opožděnou [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona], a jako takovou odmítnout, aniž by bylo nutné se zabývat návrhem na provedení důkazů a na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, neboť její odmítavý výrok současně zakládá nedostatek zákonných důvodů pro vyhovění takovému návrhu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 17. ledna 2003