III. ÚS 746/02
Ústavní soud rozhodl ve věci navrhovatelů 1) F. T., a 2) R. T., zastoupených JUDr. I. Š., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2000, sp. zn. 16 Co 820/97, a Okresního soudu v Jihlavě ze dne 27. 6. 1997, č. j. 7 C 1021/95-55, t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatelé se stížností, osobně doručenou Ústavnímu soudu dne 5. prosince 2002, domáhali zrušení výše označených rozsudků s tím, že se jimi cítí dotčeni v právech, zaručených čl. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, když tato počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li podán po lhůtě k tomu stanovené [§ 72 odst. 1 písm. a) a odst. 2, § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu návrhu a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. září 2002, č. j. 22 Cdo 2918/2000-121, bylo nepochybně zjištěno, že navrhovatel ústavní stížnost proti rozhodnutí o posledním prostředku, který mu zákon k ochraně tvrzených práv poskytl, tj. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2000, č. j. 16 Co 820/97-85, nepodal ve lhůtě k tomu stanovené § 72 odst. 2 cit. zákona o Ústavním soudu. Je třeba konstatovat, že běh uvedené lhůty nelze odvíjet ode dne doručení výše označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, když ten dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl a nešlo tedy podáním dovolání o procesní prostředek, jež by stěžovateli zákon ve věci poskytoval. Konečně stěžovatel ani proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ústavní stížnost nesměřuje. Pro výše uvedené bylo rozhodnuto tak, jak ve výroku obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2003