IV. ÚS 108/03
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Tělovýchovné jednoty, zastoupené JUDr. T. N., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2002, čj. 30 Ca 93/2002-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 17. 2. 2003, se Tělovýchovná jednota (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2002, čj. 30 Ca 93/2002-30, kterým byl odmítnut její opravný prostředek proti rozhodnutí Okresního úřadu Náchod ze dne 20. 5. 2002, čj. PÚ 782/99/R3-ing.Dí. Posledně uvedeným rozhodnutím okresní úřad rozhodl podle § 9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů ("zákon o půdě"), o restitučních nárocích J. S. a L. S. na zemědělský majetek v k. ú. Velká Jesenice. Krajský soud opravný prostředek odmítl po zjištění, že stěžovatelka nebyla v předcházejícím řízení účastníkem.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným usnesením bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). V odůvodnění své stížnosti podrobně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení. Vyjádřila přesvědčení, že byla účastníkem správního řízení před pozemkovým úřadem, toto její postavení však nebylo respektováno a práva účastníka řízení jí byla odňata. Ani krajský soud toto pochybení, dle jejího názoru, neodstranil, čímž zasáhl do jejích ústavních práv.
Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že podstata věci spočívá v tom, zda stěžovatelka měla být účastníkem předmětného restitučního řízení či nikoliv. Krajský soud dospěl, v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu, k závěru, že s odkazem na § 9 odst. 8 zákona o půdě jí toto postavení nepříslušelo, a proto rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku napadeného usnesení. Důvody jsou podrobně rozebrány v jeho odůvodnění. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 93/2002, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z důvodů, které jsou jasně a srozumitelně popsány již v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jež odpovídají ustálené judikatuře obecných soudů i judikatuře Ústavního soudu, a na něž Ústavní soud odkazuje. Pokud tedy v daném případě stěžovatelka nebyla účastníkem předchozího řízení (§ 9 odst. 8 zákona o půdě), nemohlo dojít napadeným usnesením krajského soudu o odmítnutí jejího opravného prostředku k zásahu do jejího ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces a na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2003