Ústavní soud dodává, že v dané věci nepřezkoumával a ani nemohl přezkoumávat, zda příspěvek za službu byl či nebyl vyměřen z hlediska hmotněprávního správně. Pouze podotýká, že při hmotněprávním posouzení by nebylo možné pominout kritéria vyjádřená v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 11. 2002, stížnost č. 36541/97 ve věci Bucheň v. Česká republika. Ústavní soud konstatuje, že hmotněprávnímu posouzení předchází posouzení postupu orgánu státní správy, který si nesmí počínat libovolně ani, resp. zejména v otázkách procesního postupu. Libovůle orgánů veřejné správy podkopává legitimitu demokratického právní státu tím, že odnímá občanům důvěru ve fungování státu pouze podle pravidel daných zákonem. Před takovou libovůlí se musí občanovi, a to každému - padni komu padni - dostat soudní ochrany.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že v části, v níž stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze je ústavní stížnost podána po lhůtě stanovené zákonem, a v této části návrh podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl. V části týkající se návrhu na zrušení rozhodnutí ředitele BIS dospěl Ústavní soud k závěru, že je nutno mu podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhovět, a v důsledku toho podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil pro jejich rozpor s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 a čl. 1 odst. 1 Ústavy