IV. ÚS 342/03
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. V. H., notáře, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2003, čj. 13 Co 626/02-38, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 3. 2002, čj. 15 C 196/2000-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 24. 6. 2003, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2003, čj. 13 Co 626/02-38, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 3. 2002, čj. 15 C 196/2000-25, jimiž byla pravomocně zamítnuta jeho žaloba proti žalované České spořitelně, a. s., se sídlem v Praze, o zaplacení částky 17.740,- Kč s příslušenstvím.
V odůvodnění ústavní stížnosti, postrádajícím jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, stěžovatel uvedl, že mu nejde o odměnu ale o tři zásadní právní otázky, které dále podrobněji specifikoval.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a tudíž ústavní stížnost je návrhem nepřípustným ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"),ve spojení s ust. § 75 odst. 1 zákona. Z odůvodnění ústavní stížnosti zřejmě vyplývá, že stěžovatel nesouhlasí s právním posouzením své věci obecnými soudy, jinak řečeno, že napadené rozsudky mají z hlediska stěžovatele po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Za takové situace měl stěžovatel podat podle § 237 odst. 1 písm. c) dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, o čemž ostatně byl odvolacím soudem poučen. Teprve když by v řízení před Nejvyšším soudem ČR nebyl úspěšný, mohl podat ústavní stížnost (viz sdělení Ústavního soudu uveřejněné pod č. 32/2003 Sb.), pokud by k tomu byly ústavněprávní důvody.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nepožadoval odstranění nedostatku podmínky řízení, který spatřuje v tom, že stěžovatel, byť osoba s právnickým vzděláním, není v řízení před Ústavnímu soudu zastoupen advokátem.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2003