IV. ÚS 397/03
Ústavní soud ČR rozhodl dne 11. listopadu 2003 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. K., zastoupeného JUDr. A. D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2003, čj. 21 Co 253/2001-83,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 23. 7. 2003 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání označené jako "Doložení plné moci". V podání stěžovatel uvedl, že dne 27. 5. 2003 doručil Ústavnímu soudu ústavní stížnost ze dne 26. 5. 2003 (směřující proti témuž rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2003, čj. 21 Co 253/2001-83), a téhož dne zmocnil advokáta JUDr. A. D. k jejímu podání. Ústavní soud návrh odmítl usnesením ze dne 9. 6. 2003, čj. III. ÚS 273/03-3, s odůvodněním, že dle jeho názoru návrh nebyl učiněn oprávněnou osobou, nebyl doplněn plnou mocí k zastupování před Ústavním soudem a nebyl podepsán stěžovatelem. Stěžovatel dále uvedl, že předkládá plnou moc, z níž je možno dovodit, že od 26. 5. 2003 byl zastoupen JUDr. A. D. a že ústavní stížnost ze dne 26. 5. 2003 byla podána oprávněnou osobou. Další návrh (stejnopis) ústavní stížnosti, podepsaný stěžovatelem, předložil z opatrnosti znovu.
V ústavní stížnosti ze dne 26. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 273/03, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2003, čj. 21 Co 253/2001-83, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení 27.750,- Kč. Stěžovatel má za to, že právní názor soudů obou stupňů, vyjádřený v jejich rozhodnutích, není správný, zejména pokud jde o posouzení uplynutí promlčecí doby, čímž mu bylo upřeno právo na soudní ochranu. Obecným soudům též vytkl, že nepřihlédly k jeho nepříznivému zdravotnímu stavu. Vyjádřil přesvědčení, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou a nic nebrání jejímu projednání.
Ústavní soud připojil vlastní spis III. ÚS 273/03 a vyžádal spis Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 8 C 286/97, z něhož zjistil, že stěžovatel podal k tomuto soudu dne 27. 5. 2003 proti ústavní stížností napadenému rozsudku dovolání. K souběhu ústavní stížnosti a dovolání plénum Ústavního soudu, s ohledem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. listopadu 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a č. 47273/99, přijalo závěr, který byl publikován jako sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., dle něhož v případě podání mimořádného opravného prostředku a souběžně podané ústavní stížnosti, je třeba na tuto hledět jako na nepřípustnou, a to až do rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Běh zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, ve smyslu ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, počne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o opravném prostředku, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. Uvedený postup Ústavního soudu se však nevztahuje na obnovu řízení.
Na základě výše uvedených skutečností proto soudce zpravodaj dospěl k závěru, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a že se tudíž jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto ji podle § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2003
JUDr. Miloslav Výborný soudce zpravodaj