IV. ÚS 703/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti A. H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2002, sp. zn. 37 Co 123/2001, a o návrhu na zrušení zákona č. 82/1998 Sb.,
t a k t o :
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatelka svým návrhem (který nesplňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb. na návrh na zahájení řízení), s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 1, čl. 2, čl. 14, čl. 15, čl. 23, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, brojí proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně shora označenému a zároveň navrhuje zrušení zákona č. 82/1998 Sb.
Z obsahu spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 51 C 246/99, bylo zjištěno, že obecné soudy - jak soud I. stupně, tak i soud II. stupně, který sice rozsudek soudu I. stupně změnil, ale pouze z formálních důvodů - nevyhověly návrhu stěžovatelky, směřujícímu proti JUDr. F. Š. na zaplacení částky 200 400 000,- Kč s příslušenstvím, jako náhrady škody způsobené v souvislosti s jejím trestním stíháním, které jako vyšetřovatel krajské správy SNB, odboru vyšetřování STB, v lednu 1987 zahajoval jmenovaný JUDr. F. Š. Obecné soudy vycházely - jak patrno z odůvodnění jejich rozsudků - ze shodných skutkových tvrzení účastníků, že žalovaný jako vyšetřovatel krajské správy SNB, odboru vyšetřování STB, zahájil v lednu 1987 trestní stíhání proti stěžovatelce. Tato považuje rozhodnutí o zahájení trestního stíhání za nezákonné, a proto se domáhá náhrady škody na zdraví a majetku, která jí, dle jejího tvrzení, v této souvislosti vznikla. Jak uvedly obecné soudy, je tedy nesporné, na základě jakých skutečností se stěžovatelka uplatněného nároku domáhá. Podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961, o trestním řízení soudním, ve znění účinném v době do 31. 12. 1993, trestní stíhání zahajoval usnesením vyšetřovatel, jakožto orgán činný v trestním řízení, a tedy orgán státu ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. I když od 15. 1. 1998 je účinný zákon č. 82/1998 Sb., kterým byl zákon č. 58/1969 Sb. zrušen, pak vzhledem k jeho ustanovení § 36 se odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti tohoto zákona, řídí dosavadními předpisy, tedy právě zákonem č. 58/1969 Sb. Podle ustanovení § 1 odst. 1 tohoto zákona odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, vydaným mimo jiné i v trestním řízení, stát. Byl-li tedy žalobní nárok stěžovatelkou uplatněn nikoliv proti státu, ale proti jinému subjektu, obecné soudy uzavřely, že na straně žalovaného JUDr. F. Š. je nedostatek pasivní věcné legitimace a z tohoto důvodu návrhu stěžovatelky nevyhověly. Uvedenému postupu obecných soudů a jejich právním závěrům o nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného nelze ničeho vytýkat ani z pohledu práv, jejichž porušení stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, když tyto postupovaly v řízení o návrhu stěžovatelky na náhradu škody, způsobeného jí - dle vlastního tvrzení - nezákonným postupem či rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení podle zákona č. 58/1996 Sb. V daném případě šlo o občanskoprávní řízení o náhradu škody, a tedy odkazy stěžovatelky na zbavení se odpovědnosti "pachatele za spáchané trestné činy" nejsou případné. Ústavní soud tak neshledal stěžovatelkou tvrzená porušení základních práv a svobod ani protiústavnost zákona č. 82/1998 Sb., který ostatně v tomto řízení ani aplikován nebyl, a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a), a návrh podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 26. srpna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r. předseda senátu