Ústavní soud rozhodoval o odejmutí dalších platů soudcům už počtvrté.
K výroku nálezu z 15. 9. 1999sp. zn. Pl. ÚS 13/99vyhlášeného pod č. 233/1999 Sb., podle něhož v ustanovení § 1 zákona č. 268/1998 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1998 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné papíry, se v textu "Představitelům státní moci a některých státních orgánů1), soudcům2), státním zástupcům3) a členům prezidia Komise pro cenné papíry4) další plat5) za druhé pololetí roku 1998 nenáleží" zrušuje slovo "soudcům2)" dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, jsem nesouhlasil a vyhradil jsem si k němu odlišné stanovisko, jež bylo připojeno k nálezu a publikováno také na str. 196 a násl. svazku 15 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Odvolávám se na ně i v tomto případě.
Nálezem ze 3. 7. 2000sp. zn. Pl. ÚS 18/99vyhlášeným pod č. 320/2000 Sb. byl zamítnut návrh na zrušení § 4a zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění zákona č. 287/1997 Sb., podle něhož představiteli a soudci další plat za druhé pololetí roku 1997 nenáleží, a nálezem z téhož dnesp. zn. Pl. ÚS 16/2000vyhlášeným pod č. 321/2000 Sb. byl zamítnut návrh na zrušení slova "soudcům" v § 1 zákona č. 308/1999 Sb., podle něhož představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné papíry další plat za druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 nenáleží.
S oběma těmito rozhodnutími jsem souhlasil, neboť zásah zákonodárce do mzdové sféry soudců byl shledán důvodným z hlediska ekonomické situace ve státě, přiměřeným a v souladu se zásadou rovnosti.
Jsem přesvědčen, že i v tomto posledním případě měl Ústavní soud návrh zamítnout, neboť se neliší od předchozích věcí. Zákony o odejmutí dalších platů veřejným činitelům, mezi nimi i soudcům, které byly předmětem řízení před Ústavním soudem, bez přetržky pokrývají období od roku 1997 do roku 2002. Parlament byl k jejich přijímání veden týmiž důvody vycházejícími z možností a stavu státního rozpočtu. Podle mého názoru tak učinil v mezích své Ústavou dané zákonodárné pravomoci, aniž tím narušil rovnováhu mezi zákonodárnou a soudní mocí. Nic nenasvědčuje tomu, že Parlament porušil zásadu přiměřenosti (princip proporcionality) mezi použitými prostředky a sledovanými cíli a že ho k vydání zákona nevedl rozumný a opodstatněný důvod. K takovým zásahům je demokratický zákonodárce Ústavou zmocněn. Cit pro poměřování a vážení hodnot jako kritérium při rozhodování, tato jindy "silná zbraň" Ústavního soudu, tentokrát selhal.
Do úsporných opatření byli zahrnuti i soudci, kteří netvoří exkluzivní elitu, pro niž by společenská a hospodářská realita neexistovala. Naopak při dodržení zásady rovnosti mají právní i morální povinnost se na ekonomických omezeních podílet spolu s ostatními.
Zatímco Ústavní soud ani ve svém prvním nálezu týkajícím se této věci neakceptoval námitky retroaktivity a odnětí nabytých práv a své rozhodnutí odůvodnil výhradně ohrožením soudcovské nezávislosti, v tomto posledním nálezu jako důvod derogačního rozhodnutí na prvním místě uvedl změny v právním řádu, k nimž došlo od června 2000, kdy byly přijaty dva zamítavé nálezy Ústavního soudu, vyvolané zákony č. 420/2002 Sb. a č. 425/2002 Sb. zhoršujícími platové poměry soudců, posléze však opět vyslovil tezi, že odejmutí dalších platů představuje hrozbu pro nezávislost soudců.
S tímto názorem nemohu souhlasit. Napadený zákon č. 416/2001 Sb. se vztahuje na období do 31. 12. 2002 a potom vyhasíná, zatímco zákony č. 420/2002 Sb. a č. 425/2002 Sb. platí až pro období od 1. 1. 2003. Tvrzení, že zákony, které dojdou uplatnění a začnou vytvářet právní vztahy až od 1. 1. 2003, ovlivnily situaci, která existovala do 31. 12. 2002, se neslučuje s mým právním myšlením.
Vždy jsem byl proti privilegiu, které přiznávalo představitelům a soudcům nárok na plat po dobu 6 měsíců při dočasné neschopnosti výkonu funkce, neboť podle mého přesvědčení pro takové zvýhodnění jedněch před druhými nebyl adekvátní a pro společnost pochopitelný a přijatelný důvod.
Nesouhlasím s tvrzením, že nyní byl Ústavní soud postaven před jinou výchozí situaci. Jsem přesvědčen, že k podstatné změně poměrů, a to ani v důsledku dočasného "zmrazení" platové základny, nedošlo, a že Ústavní soud rozhodoval o stejné materii jako v dřívějších případech.
Odebráním dalších platů nebyla ohrožena ani nezávislost soudců v pravém tohoto slova smyslu ani jejich nezávislost materiální, a tudíž nebyly ohroženy ani podmínky pro jejich nestranné a spravedlivé rozhodování. Přijetím zákona č. 416/2001 Sb., jímž zasáhl i do platových poměrů soudců, Parlament neporušil ústavní zákon, a proto měl být návrh podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítnut. Tento svůj názor jsem vyjádřil při hlasování.
3. Odlišné stanovisko soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Miloslava Výborného
Hlasovali jsme proti zrušení slova "soudcům" v § 1 zákona č. 416/2001 Sb., a to z následujících důvodů:
Neshledáváme žádné důvody, pro které bylo nezbytné opustit názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu publikovaném pod č. 321/2000 Sb. ve stejné věci, tj., že zvláštní posuzování pouze jedné skupiny státem placených osob - soudců - i když chráněné ve zvýšené míře ústavním principem nezávislosti, by znamenalo stěží přijatelné zvýhodnění jedné skupiny.
Nevyplacení dalšího platu rozhodně nemohlo ohrozit nezávislost soudců. Jednak nejde o překvapivý ani hluboký zásah do jejich materiálního zabezpečení, zejména však nezávislost postavení soudců garantují dostatečně jiné instituty. Naopak, zdůraznění, že na nezávislost může mít vliv snížení finanční náhrady za výkon funkce, může vzbudit ve veřejnosti oprávněné pochybnosti o soudcovské nezávislosti a její podstatě. Řečeno souhrnně - nedomníváme se, že by platové restrikce uplatněné stejně vůči všem osobám placeným z veřejných prostředků jakkoliv nasvědčovaly tomu, že se snad platy soudců staly předmětem nahodilé či dokonce záměrné manipulace ze strany moci výkonné a zákonodárné.
Důvody pro opuštění předchozí judikatury Ústavního soudu, tak jak jsou v nálezu ze dne 11. 6. 2003 uvedeny, považujeme za nepřesvědčivé. Zejména argumentaci úpravami, ke kterým došlo až následně, tedy po přijetí úpravy, která byla Ústavním soudem přezkoumávána, považujeme za účelovou. Následné změny hmotného zabezpečení lze sice při kontrole norem považovat za argumentaci skutkovou, nic to však nemění na tom, že i nadále je např. zabezpečení soudců v nemoci nadstandardní. V těchto částech se odůvodnění, opírající se především o argumentaci principem rovnosti, dostává do polohy, kdy se de facto dožaduje toho, aby soudci byli vyčleněni do privilegované kategorie, aniž by bylo přesvědčivě zdůvodněno, z jakého důvodu by takové výsadní postavení mělo obstát.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vytkl obecným soudům, že při aplikaci práva postupují formalisticky a že při řešení konkrétních případů pouštějí ze zřetele, že nalezené řešení musí být také akceptovatelné z hlediska obecně přijímané spravedlnosti a slušnosti (aequitas est mater exceptionis). Nyní v rozporu s touto zásadou rozhodl sám.
Kromě výše uvedených zásadních argumentů považujeme za potřebné uvést, že nález nedává zřetelnou odpověď na otázku (nikoliv bezvýznamnou), jaké vlastně jsou, resp. budou dopady vydaného rozhodnutí. Není totiž sporu o tom, že bylo zasaženo do právního předpisu, který byl v době rozhodování naplněn a do budoucna žádná závazná pravidla chování nestanoví. Jsou-li účinky derogačního nálezu v principu ex nunc, pak z ustanovení § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nedovozujeme (na rozdíl od většiny), že samozřejmým efektem derogačního nálezu je následná povinnost státu vyplatit "zadržené" platy.