Odlišné stanovisko, podané k výroku nálezu relevantní menšiny, jímž se zamítá návrh skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení části věty druhé ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, vyjádřené slovy „ani v souvislosti s poskytnutím této péče“, se zakládá na následujících argumentech: Nosným důvodem vota relevantní menšiny (viz nálezsp. zn. Pl. ÚS 3/96) je konstatování, že navrhovatelem namítaný rozpor předmětného zákonného ustanovení s čl. 26 a čl. 31 Listiny se míjí s účelem a smyslem tohoto ustanovení. Je tomu tak proto, jak se uvádí v odůvodnění nálezu v této souvislosti, že „napadené ustanovení … zvýrazňuje pouze ochranu sféry bezplatné zdravotní péče před pokusy narušovat její integritu a zužovat její obsah“, přičemž „napadené ustanovení neřeší otázku, zda pojištěnec má anebo nemá připlácet na náklady zdravotní péče anebo v jakém rozsahu a v jakých souvislostech připlácet má. To je samo o sobě jiným, a to dalším okruhem problematiky veřejné zdravotní péče.“ Předmětné zákonné ustanovení bylo do zákona o veřejném zdravotním pojištění vtěleno novelou, přijatou pod č. 2/1998 Sb., a to ve znění navrženém poslankyní Evou Fischerovou dne 17. října 1997 v druhém čtení projednávání vládního návrhu zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Poslankyně Fischerová svůj návrh přitom odůvodnila těmito argumenty: „Žádný z předpisů … neřeší protiprávnost kroku ve smyslu přijetí úhrady v souvislosti s poskytnutím zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, a to ve vztahu ke všem zdravotnickým zařízením. Jsou to tyto tak v současnosti nechvalně známé, psychologicky vynucené příspěvky na režii, tzv. dary v bezprostřední vazbě na poskytnutou péči, nebo poplatky na nelegitimní průkazky, které jsou vyžadovány v částce 200 - 400 korun, či zápisné, které jsou v řadě lékařských praxí protiprávně zavedené. Jsem přesvědčena, že můj návrh, který předkládám právě v této době, není nadbytečný. Za situace, kdy lékaři jsou svými představiteli vyzýváni k nezákonnému požadování úhrad za péči hrazenou veřejným zdravotním pojištěním nebo přímou souvislostí s touto péčí, je nutné využít všech možností k ochraně ústavních práv občanů zakotvením přiměřených sankcí, byť na omezenou dobu platnosti, a to do novely zákona č. 48 z roku 1997 Sb. Přesto, že práva občana pojištěnce jsou zakotvena v právních normách, které jsem zmiňovala, chybění sankcí za přijetí úhrady v zákoně č. 48 vede k paradoxní až absurdní situaci. Sankce mají do jisté míry fakultativní charakter ve smyslu oprávnění zdravotních pojišťoven a orgánů státní správy, aby nemohlo dojít ke zhoršení dostupnosti zdravotní péče. V těchto případech orgánu státní správy připadne povinnost oprávnění využít k finančnímu postihu.“ Smyslem a účelem předmětného zákonného ustanovení se tak stalo odstranit udávané interpretační nejasnosti dosavadní úpravy a jasně potvrdit vyloučení možnosti dvojí úhrady za poskytovanou zdravotní péči. V reakci na případy, objevující se v praxi, pak zejména dvojí úhrady za úkony, jejichž obsahem není bezprostřední zdravotní péče, avšak s touto péčí spjatých. Nížepodepsaní soudci (dále jen „soudci“) plně souhlasí s tou částí odůvodnění nálezu, v níž se interpretuje napadené ustanovení tak, že nebrání tomu, aby mohla být vybírána od pojištěnců přímá úhrada „za zdravotní (proloženo soudci) péči poskytnutou nad rámec podmínek pro bezplatnou péči“. Rozlišování zákona o veřejném zdravotním pojištění na zdravotní péči bez přímé úhrady a zdravotní péči s možností takové úhrady lze vyvodit beze zbytku již z první věty napadeného ustanovení a předmětná novela takové rozlišování pouze potvrzuje. Soudci jsou si vědomi toho, že navrhovatelé tvrdili opak, a že tedy výklad provedený v odůvodnění nálezu jejich tvrzení přesvědčivě a ústavně konformním způsobem vyvrací. Soudci však připomínají ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž je tento soud vázán toliko petitem, nikoli odůvodněním návrhu. Dospěli k názoru, že napadené ustanovení je v rozporu s čl. 31 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy, a to z jiného důvodu, než tvrdí navrhovatelé. Podle čl. 31 Listiny „každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.“ Tímto zákonem je zákon č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění („zákon“), jenž upravuje veřejné zdravotní pojištění a rozsah a podmínky, za nichž je na základě tohoto zákona zdravotní péče poskytována (§ 1 zákona). Ze zákona vzniká pro občana obligatorní pojišťovací vztah, jehož obsah je zákonem stanoven. Zákonodárce je při stanovení obsahu tohoto vztahu vázán ústavním pořádkem, především věcným rozsahem ústavního práva na ochranu zdraví. Při úpravě veřejného zdravotnického pojištění nemůže zákon tento věcný rámec „ochrany zdraví“ překročit a může upravit jen poskytování takové péče, která slouží k „ochraně zdraví“ (zákaz libovůle). Pojištěnec přenáší za úplatu na zdravotní pojišťovnu rizika, jež pro něj mohou vzniknout ohrožením zdraví nebo zásahem do zdraví. Z pojistného nelze naopak provádět platby za věci, postupy, zákroky či služby, jež neslouží k ochraně zdraví pojištěnce, ale k uspokojování jeho jiných potřeb, např. při zajišťování životních podmínek. Napadené ustanovení je systematicky zařazeno do části zákona „Práva a povinnosti pojištěnce“. Jednou z povinností pojištěnce je povinnost hradit příslušné zdravotní pojišťovně pojistné, pokud tento zákon nestanoví jinak [§ 12c)]. Na základě napadeného ustanovením vzniká pojištěnci blíže specifikované právo na „zdravotní péči bez přímé úhrady“ (dále „bezplatná zdravotní péče“). Novelou č. 2/1998 Sb. bylo napadené ustanovení doplněno tak, že napříště nelze od pojištěnce přijmout žádnou úhradu nejen za samu „bezplatnou zdravotní péči“, ale i „v souvislosti s poskytováním této péče“, tedy v souvislosti s poskytováním bezplatné zdravotní péče. Rozhodující tedy je, aby péče byla poskytnuta v souvislosti s bezplatnou zdravotní péčí, aniž by napadené ustanovení určovalo blíže její povahu. To vede k závěru, že se ukládá, aby bezplatně byla poskytována i péče, která není péčí „zdravotní“, je však péčí poskytovanou zdravotnickým zařízením v souvislosti s bezplatnou zdravotní péčí (např. poskytování stravy, úklid). I na tento typ péče jsou pak povinni ze zákona přispívat ostatní pojištěnci. Uvedený typ bezplatně poskytované péče je excesem z ústavně chráněného práva na ochranu zdraví. Čl. 31 Listiny zmocňuje, aby zákon určil podmínky poskytování bezplatné „zdravotní“ péče, nikoli péče, jež zdravotní péčí není, nýbrž je součástí uspokojování nutných potřeb člověka nezávisle na ochraně zdraví. Zákon v uvedeném ohledu překročil mantinely ústavního pořádku tím, že znemožňuje vybírat od pojištěnců přímé platby za péči, jež není péčí zdravotní a jež sama o sobě neslouží k ochraně zdraví pojištěnce. Vytváří tak neobjektivní a nerozumné rozdíly mezi pojištěnci, jimž je taková bezplatná nezdravotní péče poskytována, a oněmi pojištěnci, jimž poskytována není, třebaže obě kategorie jsou nuceny odpovídající potřeby uspokojovat nezávisle na případně současně poskytované zdravotní péči. Třebaže záměr zákonodárce s výše uvedeným výkladem napadeného ustanovení nekoresponduje, soudci zdůrazňují, že v případě ustanovení, jímž se jednotlivci implicitně ukládá povinnost (povinnost přispívat na bezplatnou nezdravotní péči jiných pojištěnců), nelze při posuzování souladu takového ustanovení s ústavním pořádkem spolehnout na ratio legis, ale nutno primárně zohlednit výklad objektivní (viz i čl. 2 odst. 3 Ústavy). Jeden z nejvýznamnějších demokratických evropských právníků 20. století, Gustav Radbruch, vyjádřil v této souvislosti tezi „obsahové svébytnosti zákona“, jež plně dopadá i na uvažovaný případ ústavnosti části věty druhé ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů: „Vůle zákonodárce není metodou výkladu, nýbrž cílem výkladu a výsledkem výkladu, výrazem pro apriorní nezbytnost systémově-nerozporného výkladu celého právního řádu. Je proto možné konstatovat jako vůli zákonodárce to, co nikdy jako vědomá vůle autora zákona nebylo přítomno. Interpret může rozumět zákonu lépe, jak mu rozuměl jeho tvůrce, zákon může být moudřejší jako jeho autor – on právě musí být moudřejší jako jeho autor.“ (G. Radbruch, Rechtsphilosophie. Studienausgabe. Hrsg. R. Dreier, S. Paulson, Heidelberg 1999, s. 107.) Dikce napadeného zákonného ustanovení tudíž otevřela otázku úhrad i jiné než zdravotní péče, jakkoli s touto související, a to z veřejného (zákonného) zdravotního pojištění. Otevřela tím otázku rozporu předmětného ustanovení s čl. 31 Listiny, jenž předpokládá toliko úhrady úkonů zdravotní péče z tohoto typu pojištění. Nutno přitom zdůraznit, že z konstatování nesouladu části věty druhé ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, s čl. 31 Listiny neplyne automaticky nezbytnost přímých plateb jiných než úkonů zdravotní péče, avšak s těmito souvisejícími. Za standardnější přístup k řešení tohoto problému lze považovat instrument smluvního pojištění. K ústavním kautelám sociálního zabezpečení se vyslovil Ústavní soud především v nálezu ve věci Pl. ÚS 12/94. Konstatoval přitom následující: „Ve všech existujících systémech sociálního zabezpečení jsou v různém poměru zastoupeny zásady solidarity a ekvivalence. Každý systém sociálního zabezpečení nese s sebou zvýhodnění určitých sociálních skupin, podle toho, je-li preferováno spíše hledisko solidarity nebo upřednostňována zásada ekvivalence. Tato úprava je vyhrazena zákonodárci, který nemůže postupovat libovolně, ale při stanovení preferencí musí přihlížet ke sledovaným veřejným hodnotám.“ Jinými slovy, soud stanovil, že je povinností zákonodárce transparentně vyjádřit poměr komponentů solidarity a ekvivalence v systému sociálního pojištění (včetně zdravotního pojištění), dále stanovil, že toto rozdělení nesmí být libovolné. V případě opačném, tj. absence prvku ekvivalence, posuzovaný institut ztrácí svou právní povahu, přestává být pojištěním a nabývá povahy daně. Z čl. 31 Listiny, ve spojení s čl. 41 a čl. 4 odst. 4 Listiny, tudíž pro pojištěnce plyne základní právo na transparentně zákonodárcem určený komponent ekvivalence ve veřejném zdravotním pojištění, a to v takové míře, jež ještě zachovává povahu právního institutu pojištění a nemění jej v daň. Tyto ústavní kautely navrhovatelem napadené zákonné ustanovení nesplňuje. Nejen, že otevírá prostor pro úhradu i jiné než zdravotní péče, jakkoli s touto související, a to ze zákonného zdravotního pojištění, nýbrž ani samo o sobě, ani ve spojení s jinými ustanoveními zákona o veřejném zdravotním pojištění, neobsahuje transparentní vymezení podílu komponentů solidarity a ekvivalence z pohledu hrazení úkonů zdravotní péče z veřejného zdravotního pojištění. Soudci nemohou souhlasit s tou částí odůvodnění nálezu, jež anticipuje jejich odlišné stanovisko a přikládá mu funkci signálu, který má usnadnit „rekonstrukci bezplatné léčebné péče směrem k větší spoluúčasti pojištěnců“, čímž překračuje údajně kompetence Ústavního soudu „směrem k ústavně nepřípustné pozici… bez ohledu na to, že napadené ustanovení je v souladu s Ústavou“. Z odlišného stanoviska jednoznačně vyplývá, že, ač v souladu s ústavním pořádkem zřejmě je subjektivní záměr zákonodárce, výsledný objektivní produkt jeho legitimního záměru v souladu s ústavním pořádkem naopak není. Ústavní soud je Ústavou povolán k tomu, aby posuzoval ústavnost platných podústavních předpisů, nikoli cílů, které k jejich schválení vedly. Část věty v napadeném ustanovení vyjádřená slovy „ani v souvislosti s poskytnutím této péče“ proto měla být zrušena.
V Brně dne 4. června 2003