K tomu je třeba dodat, že s ohledem na Ústavou a zákonem stanovené pravomoci Ústavního soudu, který je jednak vázán podaným návrhem, jednak při kontrole norem vystupuje pouze v roli "negativního zákonodárce", neměl Ústavní soud oprávnění daný, několik let trvající protiústavní stav odstranit, a tak mohl jen na danou skutečnost upozornit zákonodárce (viz nález č. 528/2002 Sb.) s poukazem na nutnost přijetí ústavně souladné právní úpravy. Ten ovšem zůstal nečinný (resp. byl činný bez žádoucího výsledku, jímž je vydání příslušného zákona), důsledkem čehož nastal nesoulad s čl. 1 Ústavy; navíc byl výkonnou mocí tento protiústavní stav dočasně "zakonzervován" vydáním napadeného nařízení. Ústavní soud je v obecné rovině toho názoru, že lze - samozřejmě za předpokladu ochrany důležitého veřejného zájmu - uplatňovat jiná měřítka pro velmi krátkodobý zásah do práv a svobod jednotlivce, a to právě pro jeho menší dopady, než je tomu v případě zásahů bez časového omezení; to však nemůže platit v případě, že tomu předchází řada již deklarovaných protiústavních zásahů v podstatě o stejném obsahu - tedy pokud jde o otázku výše nájemného - protože tím je zmíněný prvek "krátkodobosti" ve své podstatě zásadně popřen; jinak řečeno, prodlužování nastalého protiústavního stavu je nejen nežádoucí, ale i nepřípustné, a tak je protiústavní i předpis, jenž je tohoto prodloužení příčinou.
Za této situace skutečnost faktické obsahové shody nyní posuzovaného zásahu, tedy pokud jde o výši nájemného, s těmi, které byly v minulosti prohlášeny Ústavním soudem za protiústavní, s přihlédnutím k tomu, že k tomuto zásahu došlo opět ve formě podzákonného předpisu, vydaného přes rámec zákonného zmocnění, což bylo v předchozích případech rovněž shledáno Ústavním soudem protiústavním, zakládá protiústavnost z důvodů uvedených v citovaných nálezech, konkrétně z důvodu porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy ve spojení s čl. 1, čl. 4 odst. 3 a 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě ve spojení s čl. 14 Úmluvy. Ústavní soud proto konstatuje, že nařízení vlády č. 567/2002 Sb., kterým se stanoví cenové moratorium nájemného z bytů, je v rozporu s ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Z tohoto důvodu byl Ústavní soud nucen je podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušit. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem navrhovatelů, že došlo k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy, protože vláda byla ve svém konání předchozími nálezy Ústavního soudu vázána, když rozhodné právní názory vyslovené ve shora citovaných nálezech byly dostatečným vodítkem i pro další postup vlády (závazný není jen výrok nálezu, ale i odůvodnění, resp. ty jeho části, jež obsahují "nosné" důvody; srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C. H. Beck, 1. vydání, 2001, str. 286-287), nehledě na to, že respekt k názorům Ústavního soudu je ve vyspělých zemích obvyklou součástí politické a právní kultury.
K tomu, jen jako obiter dictum, Ústavní soud pokládá za potřebné uvést, že z právní úpravy provedené občanským zákoníkem vyplývá, že nájemné se sjednává zásadně dohodou, eventuálně se platí ve výši obvyklé v době uzavření smlouvy (§ 671 odst. 1 občanského zákoníku). Z toho pak vyplývá, že základem nájemního vztahu je buď skutečný nebo alespoň hypotetický konsensus obou smluvních stran kromě dalšího v otázce ceny (tj. nájemné stanovené dohodou nebo obvyklé, in eventum tržní). U nájemních smluv, u nichž bylo nájemné regulováno zejména maximální cenou, však vznikla specifická situace. Jak již Ústavní soud podrobně popsal v nálezu č. 528/2002 Sb., nájem bytu se transformoval z práva osobního užívání bytu, které se vyznačovalo tím, že mělo quasi vlastnický charakter, přičemž vznikalo přidělením bytu a výše úhrady v naprosté většině nevznikla na základě svobodné dohody smluvních stran, ale byla úředně stanovena (k tomu podrobněji např. Češka, Z., a kol.: Občanský zákoník, komentář, Díl I., Panorama, Praha 1987, str. 539 a násl.). Zmíněná transformace osobního užívání na "klasický" nájem byla nedokonalá, neboť nájemní vztah si zachoval řadu rysů právního vztahu předchozího, což se projevilo jak vysokým stupněm ochrany nájemníků normami občanského práva, tak i regulací výše nájemného. Oba tyto faktory pak společně způsobily, že v řadě oblastí České republiky nelze hovořit o hypotetickém konsensu smluvních stran (spíše se často jedná o hlubokou disharmonii). Vzhledem k výše konstatované protiústavnosti právního stavu (a pro uvedená právní specifika nájemních smluv s "regulovaným" nájemným), nebude-li do českého právního řádu zavedena ústavně konformní regulace nájemného, nezbude Ústavnímu soudu, než dostát svým povinnostem, jež pro něj vyplývají z Ústavy, a alespoň v individuálních případech zajistit fungování principů vycházejících z ústavního pořádku České republiky, event. příslušných mezinárodních úmluv, i když takové řešení je nedostatečné, nesystémové a v podstatě jen provizorní, kdy jediným skutečným východiskem je evidentně přijetí příslušného právního předpisu ve smyslu předchozího nálezu Ústavního soudu.
Skupina senátorů dále žádá, aby Ústavní soud na základě předběžného opatření zakázal vládě pokračovat v zásazích do oblasti cen nájemného z bytu prostřednictvím vydávání vlastních právních předpisů. Z tohoto návrhu však není patrno, zda předběžné opatření má platit do vyhlášení nálezu, jak je tomu v případě předběžných opatření, např. dle § 80 zákona o Ústavním soudu, nebo až (eventuálně i) po tomto vyhlášení, což lze dovozovat z toho, že navrhovatelé je pokládají za jediný způsob vynutitelnosti závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu. Pokud jde o první případ, Ústavní soud o tomto návrhu nerozhodoval, neboť přímo rozhodl ve věci samé, pro její naléhavost mimo pořadí došlých návrhů. K tomu je třeba dodat, že v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů podle oddílu prvního hlavy druhé zákona o Ústavním soudu se s vydáváním předběžných opatření vůbec nepočítá na rozdíl od řízení dle oddílu třetího nebo sedmého hlavy druhé. Na základě argumentu per eliminationem lze dospět k jednoznačnému závěru, že v tomto řízení není Ústavní soud oprávněn žádná předběžná opatření vydávat, a tak by bylo nutno předmětnou žádost dle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, odmítnout. Navrhuje-li skupina senátorů vydání "předběžného" opatření pro futuro, pak se jedná o situaci obdobnou, neboť Ústavní soud může v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů postupovat pouze tak, jak stanoví zákon, tj. rozhodnout způsobem uvedeným v § 70 zákona o Ústavním soudu, přičemž rozhodnutí takového druhu, jež je navrhováno, v tomto ustanovení upraveno není. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh dle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu (per analogiam) odmítnout.