V uvažovaném oboru rozebírané problematiky je třeba mít na zřeteli zejména stav těch organizací, jimiž jsou z nepominutelné části zdravotnická zařízení. U těch převažují - jak plyne i z vyjádření Asociace krajů České republiky - nezanedbatelné dluhy, dosahující v jednotlivých případech řádově i desítek až stovek miliónů korun, jež jsou způsobilé rozpočet územního samosprávného celku výrazným způsobem ovlivnit, a to zejména tam, kde je takto dluhy zatížených zdravotnických zařízení v rámci daného ÚSC větší počet. Zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů, sice určuje pravidla pro hospodaření s finančními prostředky, jejichž příjem do budoucna je ÚSC jinými zákony zajišťován - zejména zákonem č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům a některým státním fondům (zákon o rozpočtovém určení daní), ve znění pozdějších předpisů - to však nemění nic na tom, že v samotném počátku činnosti těchto subjektů jsou tyto subjekty zatěžovány břemenem, které bylo vyvoláno činností státu či jeho organizací, a je tak zřejmé, že tento fakt může výrazným způsobem ovlivňovat samosprávné aktivity a zabránit územním samosprávným celkům vynakládat finanční prostředky určené k vlastním samosprávným činnostem tak, aby sloužily předvídanému účelu (čl. 101 odst. 3 Ústavy). Nicméně opodstatněnost kroku, kdy stát v rámci reformy veřejné správy převedl na ÚSC určitý majetek, však zpochybňovat nelze, neboť ta je dána důvody, které vycházejí z historicky potvrzeného přesvědčení, na základě něhož především právě ti, jichž se záležitosti s ním spjaté týkají a jimž tento majetek ve svých funkcích bezprostředně slouží, jsou schopni a z povahy věci i ochotni a motivováni k tomu, aby jej spravovali s péčí řádného hospodáře, a to mnohdy lépe než centrálně organizovaná státní moc, a mnohem účinnějším, plnohodnotným způsobem. Decentralizace úkolů a s tím související převod majetku také není něčím ústavně nepřijatelným. Spojení tohoto kroku s následným převodem či dalším trváním závazků s tímto majetkem spjatých však předpokládá další řešení, a to v návaznosti na systém daní, dotací a podobných dávek. Stát by se totiž neměl - bez dalšího - zbavovat odpovědnosti za dluhy, jež vznikly v době jeho hospodaření s převáděným majetkem a které jsou důsledkem předchozí ztrátové realizace vlastnického práva, případně i nedodržování právních předpisů [ustanovení § 53 a násl. zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla)]. Již vůbec by tak činit neměl v relaci k takovým subjektům, jejichž prostřednictvím by měly být plněny i jeho úkoly spočívající v zajišťování základních práv plynoucích z čl. 31 Listiny, garantem jejichž dodržování je on sám. Takové jednání suveréna již navozuje úvahy o zneužití státní moci na úkor ÚSC. Byť se jedná o diametrálně odlišnou situaci, nabízí se v daném kontextu i poukaz na v horizontální rovině v soukromém právu vyjádřenou a obecně spravedlivou premisu, dle níž za dluhy váznoucí na věci - i v případech bezúplatného převodu - zásadně odpovídá zcizitel (§ 500 odst. 2 občanského zákoníku), a to i z pohledu argumentu a minori ad maius.
S názorem Senátu, že problém deficitu předchozího hospodaření je třeba řešit komplexně, je možno souhlasit, nemá-li však pokračovat setrvačnost v zadlužení předmětného majetku, nutno ze strany státu vyvinout snahu k odstranění tohoto nežádoucího stavu. Jeho další trvání by již bylo způsobilé ohrozit jak výkon funkcí samosprávy, tak i postavení věřitelů, zabezpečení jejichž práv by v právním státě mělo být samozřejmostí.
Samotný zásah Ústavního soudu spočívající ve zrušení shora uvedených ustanovení by však tento nežádoucí stav neodstranil. Podle § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., který upravuje právní účinky zrušujících nálezů Ústavního soudu (a jímž je Ústavní soud ve smyslu ustanovení čl. 88 odst. 2 Ústavy vázán), zůstávají práva a povinnosti z právních vztahů, vzniklých před zrušením právního předpisu, nedotčena. Ústavní soud tedy musel brát v úvahu, že jak již shora zdůrazněno, napadený zákon je zákon transformační, jednorázové povahy. Právní následky s posuzovanými zákonnými ustanoveními spojené a tímto zákonem předpokládané nastaly ex lege již k 1. 1. 2003, a způsobilost těchto norem vyvolat v budoucnu právní následky je tak plně vyčerpána. Vyhovující nález Ústavního soudu, mající účinky ex nunc, by tak již neměl schopnost na nastalém stavu i s ohledem na citované ustanovení § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. ničeho změnit. Z tohoto důvodu tak Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh navrhovatelů v této části zamítnout.
IV.
Poněkud jiná je však podle Ústavního soudu situace při posuzování ustanovení § 3 a § 6 zákona č. 290/2002 Sb., jimiž je nový vlastník (obec, kraj) ve vztahu k nemovitým věcem omezen v jejich užívání, a to po dobu deseti let ode dne jejich nabytí, pouze k účelu, ke kterému byly užívány ke dni přechodu s tím, že stanou-li se před uplynutím této doby pro obec (kraj) podle místních předpokladů a zvyklostí pro tento účel nepotřebnými a ta (ten) je nevyužije k sociálním, školským či zdravotnickým účelům, musí být nabídnuty k bezúplatnému převodu do vlastnictví státu.
Jak je patrno z konstrukce této právní úpravy, jakož i z důvodové zprávy k návrhu zákona č. 290/2002 Sb., předmětné omezení si klade za cíl reflektovat potřebu zachovat minimálně po určitou dobu užití samosprávnými celky nabytých nemovitých věcí pro účely, jimž do dne přechodu sloužily, či umožnit jejich užití pouze pro účely sloužící ostatním taxativně vyjmenovaným veřejným zájmům.
Na toto omezení je třeba podle přesvědčení Ústavního soudu nahlížet (mimo dále uvedené vývody) i v kontextu s již dříve uvedenými závěry a také z pohledu čl. 11 odst. 3 Listiny, podle něhož vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy.
Omezení vlastnického práva, v tomto případě stanovené zákonem, s přesným, konkrétně vymezeným a určitým stanovením účelu tohoto omezení ve výše zmíněném veřejném zájmu nevykazuje při jeho stanovení prvky libovůle a se zřetelem k argumentům, o něž se opírá, nenaplňuje znaky protiústavnosti (na rozdíl od stavu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/02, nález vyhlášený pod č. 404/2002 Sb. a uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, svazek 27, nález č. 104). Takto přijatý závěr je třeba chápat v souvislosti s probíhající transformací prováděnou v rámci reformy veřejné správy. V rámci tohoto procesu lze přisoudit veřejnému zájmu způsobilost být v obecné rovině přípustným, rozumně ospravedlnitelným důvodem omezení vlastnického práva územních samosprávných celků.
Z rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, že k omezení základních práv a svobod může dojít v případě jejich kolize s jinou ústavně chráněnou hodnotou, jež nemá povahu základního práva či svobody, a to i v případě naléhavého veřejného zájmu. Uvažované omezení je pak nutno posuzovat z pohledu principu proporcionality - nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (vyhlášen pod č. 214/1994 Sb.; uveřejněn ve Sbírce rozhodnutí, svazek 2, nález č. 46), sp. zn. Pl. ÚS 15/96 (vyhlášen pod č. 280/1996 Sb.; uveřejněn ve Sbírce rozhodnutí, svazek 6, nález č. 99), sp. zn. Pl. ÚS 25/97 (vyhlášen pod č. 159/1998 Sb.; uveřejněn ve Sbírce rozhodnutí, svazek 11, nález č. 53), sp. zn. Pl. ÚS 16/98 (vyhlášen pod č. 68/1999 Sb.; uveřejněn ve Sbírce rozhodnutí, svazek 13, nález č. 25), sp. zn. Pl. ÚS 3/02 (vyhlášen pod č. 405/2002 Sb.; uveřejněn ve Sbírce rozhodnutí, svazek 27, nález č. 105) - z nichž nález sp. zn. Pl. ÚS 15/96 se rovněž zabýval ústavností omezení vlastnického práva samosprávného celku, přičemž na závěry v uvedeném nálezu přijaté lze navázat i v nyní projednávané věci.
Takto je třeba říci, že předmětné omezení vlastnického práva umožňuje dosáhnout sledovaného cíle, jímž je respektování legitimního veřejného zájmu na existenci sociálních, školských a zdravotnických zařízení (kritérium vhodnosti, resp. princip způsobilosti naplnění účelu). Kritérium potřebnosti coby další komponent principu proporcionality potom vyplývá již ze samotné nutnosti kontinuálního zachování (po určité časové období) existence těchto zařízení, a to i se zřetelem na základní právo zakotvené v čl. 31 Listiny. Rovněž při posuzování závažnosti obou chráněných hodnot se posléze nejeví dané omezení obsahově neúměrné a ve světle obecně akceptovatelné a sdílené hierarchie hodnot je nelze v daných souvislostech odmítat absolutně. Jeho časové omezení by však mělo být determinováno toliko relativně krátkým přechodným časovým úsekem, v němž by mělo dojít k získání potřebných poznatků umožňujících zodpovědně s nabytým majetkem naložit způsobem dle vlastního svobodného uvážení vlastníka, tj. příslušného ÚSC. Desetiletým obdobím limitovaná újma na základním právu zaručovaném čl. 11 odst. 1 Listiny se však jeví jako zjevně nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli, neboť toto právo již omezuje natolik, že svými negativními důsledky - pro svou z pohledu časového nadmíru konstruovanou "dočasnost" - přesahuje pozitiva, jež představují sledování veřejného zájmu. Není tak evidentně z pohledu principu proporcionality v napadených ustanoveních naplněno kritérium přiměřenosti v užším smyslu. Ve vztahu k ústavnímu požadavku šetření podstaty a smyslu omezovaného vlastnického práva (čl. 4 odst. 4 Listiny) je v posuzované věci ze základní vlastnické triády (ius possidendi, ius utendi et ius fruendi, ius disponendi) dotčeno právo majetek užívat a s ním disponovat ve smyslu jeho zcizení, a to po dobu deseti let, kdy s odkazem na výše uvedené nelze považovat přijaté řešení, co do jeho časového aspektu, za odpovídající principu přiměřenosti, a které tedy vykazuje znaky protiústavnosti. Právní rámec § 3 a § 6 zákona č. 290/2002 Sb. v tomto směru zřetelně vybočuje z mezí a hledisek přípustnosti zásahu do vlastnického práva, neboť desetiletá doba tohoto omezení se v daných souvislostech, s přihlédnutím ke všem aspektům uvažované problematiky, nejeví jako adekvátní.
Ve vztahu k napadenému (dočasnému) omezení vlastnického práva není možno tudíž na jedné straně přehlížet jeho přesně stanovené, určité, rovné a tedy i ústavně akceptovatelné podmínky (čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 1 odst. 1 Ústavy), Ústavní soud je však na druhé straně přesvědčen o tom, že s požadavkem plynoucím z čl. 4 odst. 4 Listiny může korespondovat pouze taková právní úprava, jež by toto omezení zakládala pouze ve zcela nezbytném časovém rozsahu, kterým lze rozumět toliko minimální časové, a to zřetelně prima facie "přechodné" údobí.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že omezení vlastnického práva v ustanovení § 3 a § 6 zákona č. 290/2002 Sb. nesplňuje ve vztahu ke všem principem proporcionality požadovaným komponentům podmínky omezení základního práva, a proto tato ustanovení pro jejich rozpor s čl. 4 odst. 4 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny zrušil (§ 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vykonatelnost nálezu v této části však odložil do 31. 12. 2003, aby tak Parlament České republiky měl dostatečný prostor pro stanovení nové lhůty.