V projednávané věci nastala zcela specifická situace. Stěžovatel objektivně nebyl ve styku se svými dětmi, ačkoli mu toto právo zaručovalo předběžné opatření z února 2001. Nelze pominout, že toto předběžné opatření bylo vydáno na základě shody vůle stěžovatele a matky nezletilých, v situaci, kdy bylo nepochybné, že je v zájmu nezletilých tlakem na matku vynucovat takové rozhodnutí. Avšak v průběhu řízení vznikly díky chování obou rodičů vážné pochyby o tom, zda je jakýkoli tlak na vynucení tohoto styku v souladu se zájmy obou dětí. Tyto pochyby odstraní revizní znalecký posudek ústavu, který se bude dle odborných kritérií mj. zabývat tím, jak z hlediska zájmů nezletilých, jejich otce a matky nejlépe upravit jejich styk. Vyhotovení tohoto posudku však vyžaduje potřebný čas, tak aby mohl být proveden s patřičnou důkladností. Dokud nebude k dispozici expertní stanovisko, které do svého posouzení zahrne celý vývoj vztahu mezi rodiči a dětmi (a posoudí věc i z hlediska přítomnosti syndromu zavrženého rodiče, jak navrhuje stěžovatel), nejeví se ani Ústavnímu soudu možné, aby soud nařizoval styk otce jedním či druhým nezletilým bez přítomnosti na sporu nezávislé třetí osoby, která je profesionálně vybavena k zprostředkování takových kontaktů. Obecný soud činí kroky ke znaleckému posouzení, v rámci něhož bude nutno za účasti a účinné součinnosti stěžovatele, matky a jejich dvou synů komplexně (a s ohledem na minulý vývoj) zkoumat, jak nejlépe upravit styk s nezletilými, což je nutné za situace, kdy jsou vztahy těžce poškozeny (např. stěžovatel se pro podezření z únosu a omezování osobní svobody staršího syna patrně i na základě jeho výpovědi dostal dne 15. 12. 2003 do vyšetřovací vazby). Je proto jisté, že toto zkoumání nebude skončeno v řádu dnů, ale týdnů. S ohledem na celkovou dobu řízení bude muset být výsledek znaleckého zkoumání k dispozici v co možná nejkratší době a musí být přijata účinná opatření k tomu, aby se řízení dále neprodlužovalo (například z důvodu letních prázdnin či dovolených, nebo z důvodu nedostatečně pružné součinnosti kteréhokoli subjektu účastnícího se řízení).
Ve smyslu shora uvedeného nelze akceptovat vyjádření předsedkyně senátu, že neví, kdy bude věc u obvodního soudu nejpozději skončena. Musí používat všech dostupných prostředků k vynucení vůle soudu, a to vůči všem subjektům, jejichž součinnost vyžaduje vydání (byť nepravomocného) rozhodnutí ve věci samé. Povinností soudů tak zůstává, přes odmítnutí ústavní stížnosti, dbát s ohledem na celkovou délku řízení na to, aby nebyla eventuální nečinností (soudů, či jiných subjektů) znovu navozena situace vedoucí k porušení práva stěžovatele na projednání věci bez zbytečných průtahů v přiměřené lhůtě (a potažmo i stěžovatelem zmíněného práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života). Ústavní soud považuje za nutné dodat, že pokud by v dalším průběhu řízení opětovně došlo k nedůvodným průtahům, nadále zůstává stěžovateli možnost využít všech procesních prostředků k obraně svého práva, a to včetně další ústavní stížnosti.
Ústavní soud na okraj konstatuje, že z postoje matky nezletilých nelze dovodit vůli respektovat rozhodnutí soudu, která nejsou v souladu s jejími představami. Tyto postoje nelze tolerovat u žádného účastníka řízení, a proto je třeba využívat všech nástrojů k vynucení vůle soudu vyjádřené v jeho (platných a účinných) rozhodnutích. Obdobně to konstatoval ve svém rozsudku Městský soud v Praze. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud měl možnost seznámit se se stylem podání stěžovatele, ve kterých se nanejvýš neuctivě vyjadřuje k těm osobám, o nichž vyjde najevo (nebo o nichž se pouze domnívá), že se neztotožňují s jeho pohledem na spor, považuje za nutné rovněž podotknout, že chování otce před soudem a k soudu samotnému, formuje pohled soudu na osobu otce. Žádný soud, pokud má správně a spravedlivě rozhodovat o ochraně zájmů nezletilých dětí a jejich rodičů, nemůže odhlížet od takto získaných poznatků o osobnosti účastníka. Z hlediska tohoto závěru je pak lhostejno, zda je soud konkrétně reprezentován muži nebo ženami.
V projednávané věci skutečně došlo k neodčinitelným průtahům. Zásah Ústavního soudu učiněný ex post by postrádal rozumný smysl a byl by za této situace nadbytečný, neboť v současné době již není stran namítaných průtahů v řízení co zakazovat. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nebyla dána zákonná podmínka pro vyhovění návrhu, aby náklady právního zastoupení stěžovatele hradil stát (§ 83 odst. 1 zákona).