Podle přesvědčení Ústavního soudu však taková situace v souzené věci nenastala. Stěžovatel sice tvrdil, že CÚ jednal mimo svěřené pravomoci, což prý dokazuje i fakt, že nebyl schopen své rozhodnutí opřít o žádné procesněprávní ustanovení, z něhož by jeho pravomoc vyplývala. Ústavní soud však konstatuje, že výroková část rozhodnutí CÚ ze dne 25. 10. 1999 odkazuje nejen na ustanovení čl. 8 Úmluvy TIR, ale také na ustanovení § 320 a § 241 odst. 1 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb. a konečně také na ustanovení § 32 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb. Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že ve výrokové části citovaného rozhodnutí CÚ jsou obsaženy odkazy nejen na ustanovení hmotněprávní, ale také na ustanovení procesněprávní; stěžovateli proto ani v tomto směru nemůže dát za pravdu. Obdobně je odkaz na ustanovení § 50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. obsažen v rozhodnutí CŘ o odvolání ze dne 12. 4. 2000 č. j. 7724/1-3388/99. Ústavní soud proto stěžovateli nemůže přisvědčit ani potud, že by výzva CÚ (ze dne 25. 10. 1999 č. j. 21-2595/99) neobsahovala odkaz na právní předpisy, resp. na použitá ustanovení, ať již hmotněprávní či procesněprávní.
Úmluva TIR se tedy použije na základě odkazu zákona č. 13/1993 Sb. Současně však - s ohledem na ustanovení § 320 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak - platí pro řízení před celními orgány při rozhodování o propuštění zboží do navrženého režimu nebo o ukončení režimu, do kterého bylo zboží propuštěno, a o vyměřování a vybírání cla, daní a poplatků, vybírání pokut a skladného a vymáhání nedoplatků obecné předpisy o správě daní a poplatků (tj. zákon č. 337/1992 Sb.), avšak s výjimkami tam uvedenými. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na to, že zákon č. 13/1993 Sb. - na rozdíl od zákona č. 337/1992 Sb. - nejenže neobsahuje podobné ustanovení, jakým je § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. (podle něhož jsou povinni zaplatit daňový nedoplatek také ručitelé, pokud jim zákon povinnost ručení ukládá a pokud jsou ke splnění této povinnosti správcem daně vyzvání, přičemž proti této výzvě se může ručitel odvolat), ale dokonce je prý toto ustanovení výslovně [v rámci výjimek uvedených v ustanovení § 320 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb.] vyloučeno. Ústavnímu soudu však nezbývá než konstatovat, že použití ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. je sice s ohledem na ustanovení § 320 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb. (ve znění po novele provedené zákonem č. 113/1997 Sb.) - vyloučeno, leč pouze ve vztahu k "vyměřování a vybírání cla", nikoli však ve vztahu k výzvě k zaplacení daňového (celního) dluhu vzniklého na základě § 241 odst. 1 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb. Ústavní soud proto tuto část uzavírá s tím, že výzva CÚ k úhradě celního dluhu ze dne 25. 10. 1999 č. j. 21-2595/99 byla ve vztahu k ručiteli (stěžovateli) učiněna v rámci pravomoci CÚ a nelze ji - s poukazem na tento důvod - považovat za nulitní správní akt.
c) Dalším důvodem údajné nulity uvedené výzvy CÚ je podle názoru stěžovatele její neurčitost a logický rozpor, které spatřuje v tom, že napadený správní akt jej na jedné straně vyzývá ke splnění povinnosti a na druhé straně mu tuto povinnost ukládá, a to před splatností tohoto celního dluhu. Ústavní soud však v uvedeném rozhodnutí CÚ ze dne 25. 10. 1999 č. j. 21-2595/99 - s ohledem na ustanovení čl. 11 odst. 2 a odst. 3 Úmluvy TIR - ani neurčitost ani vnitřní rozpor neshledal. Úmluva TIR v ustanovení čl. 11 odst. 2 konstatuje, kdy nejdříve se žádost o zaplacení celního dluhu zasílá záručnímu sdružení-stěžovateli (pozn.: ve formě vycházející z národních předpisů); v ustanovení čl. 11 odst. 3 uvádí (tříměsíční) lhůtu, kterou má záruční sdružení k zaplacení požadovaných částek, a to ode dne, ke kterému mu byla žádost o zaplacení zaslána. Postup, který CÚ v uvedeném rozhodnutí zvolil, proto ustanovení čl. 11 odst. 2 a 3 Úmluvy TIR přinejmenším nevylučují. Ze srovnání obou ustanovení naopak plyne, že stanovení lhůty splatnosti se odvozuje ode dne, ke kterému byla záručnímu sdružení (stěžovateli) žádost (výzva) o zaplacení zaslána. Ústavní soud proto uzavírá, že citované rozhodnutí neurčité není, a naopak má svoji vnitřní logiku. Pokud stěžovatel poukázal na to, že citované rozhodnutí je označováno jednou jako výzva a jindy jako platební výměr, Ústavní soud zásadně odlišuje (v souhlasu s CÚ) ve výrokové části uvedený platební výměr CÚ ze dne 3. 2. 1998 č. j. 21-219/98 (kterým byl vyměřen celní dluh S-T) a výzvu (žádost) k úhradě celního dluhu, jež se týká stěžovatele. Tak je také rozhodnutí CÚ ze dne 25. 10. 1999 č.j. 21-2595/99 označeno. Stěžovatelovu námitku proto Ústavní soud považuje za účelovou, stejně jako poukaz na označení "rozhodnutí", jež má v tomto smyslu povahu generickou (ostatně stěžovatel označení rozhodnutí v daných souvislostech používá také).
Stejně tak za lichou Ústavní soud považuje stěžovatelovu námitku týkající se jeho přesného označení jako příjemce rozhodnutí CÚ. Ústavní soud z obsahu správního i soudního spisu zjistil, že stěžovatel pod označením Č. B. (případně S. a. d. Č. B.) vedl (na totožnou adresu) veškerou korespondenci, byla mu doručována jednotlivá rozhodnutí, která z tohoto důvodu neodmítal a v neposlední řadě také toto označení používal na úřední korespondenci a obálkách.
Ústavní soud musí - právě s ohledem na doposud konstatovaná fakta - odmítnout i stěžovatelovu argumentaci týkající se porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož lze ukládat daně a poplatky pouze na základě zákona. Pokud stěžovatel tuto argumentaci spojil právě s tvrzením o nedostatku pravomoci celních orgánů rozhodovat v souzené věci a o nulitě napadeného správního aktu, Ústavnímu soudu za dané situace jiný závěr ani nezbývá.
3. Ústavní soud dále nesouhlasí s domněnkou stěžovatele, že závěr CÚ o povinnosti stěžovatele zaplatit celní dluh z titulu záručního ručení je v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, což dokládá tím, že se ve výzvě CÚ nikde neobjevuje odkaz na to, že přeprava byla prováděna předběžně schválenými silničními vozidly (čl. 12 Úmluvy TIR). Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že argumentace stěžovatele odkazující na údajný extrémní rozpor se zjištěným skutkovým stavem není ve vztahu k uváděnému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny věcná a úrovně porušení ústavnosti nedosahuje. Výzva CÚ k zaplacení z titulu záručního ručení totiž splňuje - jak ostatně již bylo konstatováno - všechny esenciální požadavky na ni kladené.
4. Ústavní soud se konečně zabýval i stěžovatelem tvrzenou vnitřní rozporností a nelogičností odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 4. 2001 sp. zn. 16 Ca 217/2000. Krajský soud v příslušné části odůvodnění citovaného rozsudku (str. 4) uvádí, že by povinnost ručitele (stěžovatele) vůbec nevznikla, pokud by porušily povinnost celní orgány; za takové porušení vzápětí označuje situaci, kdy by tyto orgány přijaly zjevně neplatný karnet TIR; poznámka: krajský soud dále vysvětluje, čím se celní orgány řídí při posuzování platnosti karnetu TIR, a uvádí, že není jejich povinností - v případě, že karnet TIR obsahuje stanovené náležitosti - kontrolovat jej nad rámec Úmluvy TIR. Proto nedospěl k názoru, že by byl celní orgán (CÚ) přijetím (takového všemi náležitostmi vybaveného) karnetu TIR porušil své povinnosti. Krajský soud - za této situace - nedospěl ani k závěru, že by - i za předpokladu včasného oznámení o odcizení karnetu TIR a tedy možné vědomosti celních orgánů - byly tyto orgány své povinnosti porušily. Krajský soud poukázal na nepochybnou povinnost celních orgánů (v zájmu dodržení celních pravidel) poskytovat součinnost, což však prý nezahrnuje ověřování pravdivosti u každého pochybnost nevzbuzujícího karnetu TIR.
Ústavní soud v této souvislosti (a to nejen na základě toho, co již bylo výše uvedeno k veřejnoprávnímu pojetí institutu ručení) sice nesouhlasí s názorem stěžovatele, že je třeba celou věc posoudit jako přijetí návrhu smlouvy; současně však neakceptuje ani argumentaci krajského soudu, že celní orgány státu neporušily své povinnosti a že proto odpovědnost za přijetí karnetu TIR (k jehož přijetí došlo v rámci vyznačené změněné doby platnosti) na celní orgán nemůže přejít. Ústavní soud vychází z obsahu spisu [poznámka: odpověď MF - GŘ cel na dožádání CŘ v Ústí nad Labem ze dne 28. 7. 2000 (reklamace karnetu TIR č. 15435102)], podle něhož MF - GŘ cel, mezinárodní oddělení, "obdrželo dne 2. 5. 1996 faxovou zprávu International Road Transport Union (IRU), se sídlem rue de Varembé 3, CH-1211 Ženeva, č. j. 9651.771 CVO/PHD/mh obsahující informaci o ztrátě karnetu TIR č. 15435102. Tato informace byla předána záznamem č. j. 13-2569/96 na 8. odbor se žádostí, aby tato informace byla použita k zabránění přijetí a dalšímu zneužití uvedeného karnetu TIR." Ústavní soud proto dovozuje, že celní orgány (přinejmenším MF - GŘ cel) věděly, že k odcizení uvedeného karnetu došlo, a měly tedy postupovat tak, aby nedošlo k jeho přijetí. Ústavní soud se proto (na rozdíl od krajského soudu) domnívá, že za dané situace není relevantní, zda nižší celní orgán (CÚ) přijetím takového (všemi náležitostmi vybaveného) karnetu TIR, a to dokonce "i za předpokladu včasného oznámení o odcizení karnetu TIR a tedy možné vědomosti celních orgánů", porušil své povinnosti; to proto, že počínaje dnem 2. 5. 1996 celní orgány České republiky jako takové o odcizení uvedeného karnetu věděly. Za této situace tedy nelze uvedený karnet považovat za doklad nevzbuzující pochybnost, jak argumentoval krajský soud. Je třeba vidět, že se Česká republika smluvně zavázala zavést kontrolní systém kornetů, a je proto povinna zajistit veškerá (rozumně požadovatelná) opatření vedoucí k tomu aby závazek, tj. celní dluh (jehož úhradu státní orgán předepsal) vůbec nevznikl. Mezi taková opatření nepochybně náleží zajištění náležité a důsledné informovanosti celních orgánů.
Ústavní soud je proto přesvědčen, že za této situace - z hlediska zásad spravedlivého procesu, z nichž mimo jiné vyplývá povinnost správního soudu reagovat na uplatněné námitky a důsledně se s nimi vypořádat při dokazování - k porušení základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, které stěžovatel namítal, skutečně došlo.
Ústavní soud konečně - v této souvislosti - dodává, že ani veřejnoprávní režim závazku z titulu ručení za clo nemůže zcela eliminovat obecné zásady obligačněprávních vztahů, zejména pokud jde o posouzení proporcionality závazků na straně jedné u stěžovatele a na straně druhé u státu, jehož celní orgány nedostatečnou vzájemnou součinností neučinily náležitá opatření směřující k tomu, aby celní dluh nevznikl. Ostatně, zde je třeba připomenout, že v moderním právním pojetí již není hranice mezi právem veřejným a soukromým chápána tak ostře jako v době minulé, takže soukromoprávní prvky lze mnohdy vysledovat i v právním vztahu v zásadě veřejnoprávním a naopak.
Proto Ústavní soud podle § 82 odst. 1, § 82 odst. 2 písm. a) a § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti v části navrhující zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem vyhověl a napadený rozsudek zrušil.
Ve zbývajícím rozsahu, tj. v části navrhující zrušit rozhodnutí Celního ředitelství v Ústí nad Labem a Celního úřadu Cínovec, však Ústavní soud podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost zamítl, a to s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti a z ní plynoucí zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Zrušením rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je totiž vytvořen dostatečný procesní prostor pro ochranu práv stěžovatele uvnitř soustavy obecných soudů (srov. též sp. zn. III. ÚS 142/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 11, nález č. 65).