Ústavní soud pro úplnost dodává, že v předmětné věci podle jeho názoru nelze situaci stěžovatele přičíst vadnému postupu jeho obhájkyně, tj. že nedostatečně kvalifikovaně koncipovala dovolání, resp. že učinila špatné rozhodnutí při volbě mimořádného opravného prostředku. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není v otázce, zda je námitka porušení zásady totožnosti skutku způsobilá přivodit přezkum v rámci dovolacího řízení natolik jednotná, aby mohla odůvodnit takto rigorózní přístup. V rozhodnutí ze dne 25. 2. 2004 (sp. zn. 3 Tdo 85/2004) Nejvyšší soud na základě úvahy o nedodržení zásady totožnosti skutku tvrzené v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené rozhodnutí v neprospěch obviněného zrušil (srov. i rozhodnutí ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 6 Tdo 482/2004, kdy se Nejvyšší soud při přezkumu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dodržením totožnosti skutku zabýval.) Naopak v rozhodnutí ze dne 15. 1. 2004 (6 Tdo 1389/2003) se konstatuje, že "výtky ohledně nedodržení totožnosti skutku odvolacím soudem a že dokazováním v odvolacím řízení bylo odejmuto právo odvolání, nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, ale ani pod jiný zákonem stanovený dovolací důvod.". V případě dovolání podávaných ve prospěch obviněných Nejvyšší soud častěji konstatoval, že taková námitka není sto přivodit přezkum podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (např. rozhodnutí ze dne 23. 10. 2002 sp. zn. 7 Tdo 793/2002 nebo ze dne 12. 11. 2003 sp. zn. 6 Tdo 1226/2003). Z rozhodnutí o dovolání podaném v neprospěch obviněného ze dne 12. 11. 2002 (3 Tdo 545/2002) vyplývá, že námitka porušení totožnosti skutku je podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. (podobně i rozhodnutí ze dne 23. 10. 2002 sp. zn. 5 Tdo 494/2002). (Tento dovolací důvod nemůže použít odsouzený tvrdící porušení zásady totožnosti skutku ve svůj neprospěch v odvolacím řízení. Jde o prostředek jímž se brojí proti zastavení trestního stíhání, proti odklonu, resp. proti postoupení věci jinému orgánu). Tato rozhodnutí zároveň budí určitou pochybnost, zda panuje symetrie mezi oprávněním obhajoby a obžaloby účinně namítat porušení zásady totožnosti skutku a zda je přístup dovolacího soudu ve všech ohledech v souladu se zásadou rovnosti.
Nejvyšší soud se při posuzování důvodnosti dovolání opřel o úvahy odvolacího soudu, avšak přehlédl, že tento soud fakticky uznal odvolací námitku neprokázání žalovaného skutku, avšak bez dalšího dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel je vinen tím, že přívod elektřiny neobnovil. Ani z protokolu o veřejném zasedání přitom nelze zjistit, jak dospěl krajský soud k závěru, že žádná námitka stěžovatele nemůže vyvrátit závěr, že mu žádná překážka (například povinnost dodržovat bezpečností předpisy) nebránila v obnovení dodávky elektřiny. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu ani ze soudního spisu nelze zjistit, že by se soud náležitě vypořádal s výše uvedenou obhajobou stěžovatele a že dal stěžovateli možnost procesně reagovat na posun v obsahu stíhaného jednání, což nutně vede k závěru, že nebyla respektována zásada obžalovací, tak jak je chápána v systému sporného řízení dvou rovných stran, kde představuje důležitou kautelu práva na spravedlivý proces, neboť garantuje obžalovaným možnost vyvracet tvrzení obžaloby o tom, že se dopustili trestného jednání, a navrhovat k tomuto tvrzení důkazy. V řízení před soudem prvního stupně hrála otázka okolností zazdění rozvaděče nutně okrajovou roli, čemuž odpovídá i pozornost, která jí byla věnována v průběhu dokazování. Ústavní soud již konstatoval (nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004, Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č. 102), že k porušení zásady presumpce neviny dojde i tehdy, pokud soud, veden změněným posouzením skutku "doplňuje" dosavadní skutková zjištění pouhou úvahou, kterou spolehlivě neopře o důkaz zformovaný v průběhu kontradiktorního procesu vlivem působení obou procesních stran, z jehož takto procesně zformované povahy i přes změnu právního posouzení plyne, že je způsobilý zároveň prokázat i nově konstruované posouzení [srov. čl. 6 odst. 2 ve spojení s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy]. Shledá-li soud sám nesprávnost ve formulaci podstaty stíhaného jednání, musí z hlediska presumpce neviny zajistit, aby nové skutkové vymezení nebylo v nějakém, byť dílčím, ohledu založeno na úvaze, která neobstojí vůči námitce či důkaznímu návrhu obhajoby. (Z dlouholeté empirie demokratických soudů vyplývá, že to lze nejlépe zajistit tím, že obviněný je upozorněn, že trestné jednání může být spatřováno i v jiném jeho počínání, než bylo jednání popsané v tzv. skutkové větě obžaloby, a že je mu dána možnost reagovat na zvrat ve vymezení skutku.)
Nejvyšší soud odkázal stěžovatelovy "procesní" námitky do řízení o stížnosti pro porušení zákona, která nebyla podána. Ústavní soud podotýká, že nemůže zaujmout stanovisko k tomu, zda ministr spravedlnosti nepochybil, pokud nereagoval na podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Jak totiž Ústavní soud konstatoval dříve, jde o prostředek, jehož podání je výlučně v dispozici ministra spravedlnosti (např. rozhodnutí ze dne 12. 2. 1998 sp. zn. III. ÚS 365/97, Sbírka rozhodnutí, svazek 10, usn. č. 11, str. 371, nebo vystavené na www.judikatura.cz). Z obdobných důvodů Ústavní soud setrvale odmítá považovat podnět ke stížnosti pro porušení zákona za prostředek k ochraně práv ve smyslu zákona o Ústavním soudu (např. usnesení ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 9/94, Sbírka rozhodnutí, svazek 2, usn. č. 11, str. 219, a nález ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 101/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 4, nález č. 81, str. 263). Od tohoto právního názoru se Ústavní soud neodchýlil a stížnost proti postupu ministerstva odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Ostatně z důvodové zprávy k zákonu č. 265/2001 Sb., kterým byl rozsáhle novelizován trestní řád, vyplývá, že právě soudní nepřezkoumatelnost úvah, které ministra spravedlnosti vedou k rozhodnutí o podání či nepodání stížnosti pro porušení zákona, vedly k zavedení institutu dovolání jako opravného prostředku, který bude v dispozici obou procesních stran v trestním řízení, tj. obžaloby a obhajoby. Dovolání tak mělo mj. zajistit rovný přístup k Nejvyššímu soudu a přenést rozhodování o podáních, v nichž se obvinění domáhají přezkumu, ze sféry moci výkonné do sféry moci soudní. Stížnost pro porušení zákona byla podle důvodové zprávy v trestním řádu ponechána jako nástroj pro sjednocování soudní praxe a pro přetrvávající nutnost odstranění závažných pochybení z dob komunistického režimu a pro nápravu vad z období, kdy neexistovala možnost podat dovolání. Obdobně Ministerstvo spravedlnosti argumentovalo v řízení před Ústavním soudem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/01 (Sbírka rozhodnutí, svazek 24, nález č. 164, str. 201; vyhlášen pod č. 424/2001 Sb.), jehož předmětem byla ústavnost institutu stížnosti pro porušení zákona. Ministr spravedlnosti před Ústavním soudem vyjádřil souhlas s tím, že: "jestliže stát, za který vystupuje státní orgán jako procesní strana v trestním řízení (není rozhodné, zda jde v závislosti na stadiu řízení o státního zástupce či ministra spravedlnosti), disponuje ve srovnání s obviněným dalším, byť mimořádným, opravným prostředkem, zakládajícím možnost dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí v trestní věci, je to v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, když z tohoto ustanovení je vyvozována rovnost procesních stran jak v civilním, tak i v trestním řízení". A i v případě stížnosti pro porušení zákona podané ve prospěch obviněného připustil: "určité pochybnosti z hlediska rovnosti zbraní ve smyslu čl. 6 Úmluvy, zejména v případě, kdy se obviněný podnětem domáhá stížnosti pro porušení zákona ve svůj prospěch, ale ministr spravedlnosti ji nepodá, neboť v těchto případech by bylo možno dovozovat rozpor se zásadami právního státu, který by měl zaručovat rovnost prostředků k ochraně práv procesních stran, resp. účastníků řízení, jako součásti práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.". Ministerstvo deklarovalo, že novela tr. řádu zavádějící dovolání odstraní uvedené nedostatky a stížnost pro porušení zákona bude marginalizována a bude určena pro výjimečné případy. Navzdory těmto předpokladům však výklad dovolacích důvodů prováděný Nejvyšším soudem z dovolacího přezkumu vyloučil otázku právní bezvadnosti vzniku skutkových zjištění a ze stížnosti pro porušení zákona učinil významný prostředek ochrany práv obviněných.
Ústavní soud pro ověření této skutečnosti požádal Nejvyšší soud o zaslání statistických údajů, které se týkají rozhodování o dovoláních a o stížnostech pro porušení zákona v trestních věcech. Nejvyšší soud po dohodě poskytl seznam rozhodnutí o trestních dovoláních a o stížnostech pro porušení zákona od roku 1997, které Ústavní soud k důkazu provedl. Z něj vyplývá, že po zavedení dovolání bylo v roce 2002 podáno 1203 dovolání a 130 stížností pro porušení zákona ("SPZ"), v roce 2003 pak 1616 dovolání a 245 SPZ a do května 2004 bylo podáno 718 dovolání a 115 SPZ. Přitom v letech 1997 - 2001, tedy v období, kdy možnost podat dovolání neexistovala, bylo podáváno 209 (1997), 227 (1998), 282 (1999), 390 (2000) a 400 (2001) SPZ. Nelze tedy říci, že by dovolání nahradilo stížnost pro porušení zákona. Z analýzy způsobu vyřízení vyplývá, že neklesl počet věcí, u nichž Nejvyšší soud rozhodl o stížnosti pro porušení zákona meritorním vyhovujícím výrokem: v letech 1997 - 2001 bylo zrušeno (či ke zproštění obžaloby či zastavení stíhání) vedlo 70 % stížností (1029 věcí, v roce 1997 šlo o 168 věcí, v roce 1998 o 180 věcí, v r. 1999 o 189, v roce 2000 o 286 a v roce 2001 o 206 věcí) - zamítnuto bylo 22 % stížností. V letech 2002 - 2004 (květen) bylo na základě stížnosti pro porušení zákona zrušeno (a k přikázání, či zproštění či zastavení vedlo) 71 % věcí (458 věcí, 89 v roce 2002, 177 v roce 2003 a 62 do května 2004) - zamítnuto bylo jen 16 % stížností. Z porovnání vyplývá, že počet věcí, v nichž Nejvyšší soud shledal porušení zákona, je po zavedení dovolání srovnatelný se stavem, kdy dovolání v trestním řádu nebylo zakotveno. Dovolání byla v letech 2002 - 2004 (květen) vyřizována tak, že 67 % jich bylo odmítnuto a 22 % bylo vyřízeno tzv. "jinak", tedy bez jakéhokoli přezkumu. Zrušeno a přikázáno, resp. zproštěním skončilo 6 % věcí (v roce 2002 šlo o 56 věcí, v roce 2003 o 120 věcí a do května 2004 o 42 věcí). O jednotlivých důvodech odmítnutí dovolání Nejvyšší soud statistiku nevede, avšak z údajů publikovaných pracovníky Nejvyššího soudu v odborné literatuře lze usoudit, že nadpoloviční většina dovolání je odmítnuta, aniž by tato podání byla podrobena alespoň kvazimeritornímu přezkumu (v roce 2002 bylo 62 % z odmítnutých dovolání odmítnuto, protože Nejvyšší soud dospěl k závěru, že byla podána z jiného než ze zákonného důvodu, 18 % z odmítnutých věcí bylo odmítnuto po provedení kvazimeritorního přezkumu - Doležel, R., Richter, M.: První rok dovolacího řízení in Trestněprávní revue č. 2, ročník 2003). Souhrnná data tedy spíše potvrzují poznatky zjištěné Ústavním soudem při rozhodovací praxi: stížnost pro porušení zákona nijak neoslabila svůj význam a mnoho dovolání, jejichž bezúspěšné podání je u odsouzených zatíženo vysokým soudním poplatkem (a lze tedy usuzovat, že jejich podání je zvažováno i z tohoto hlediska), je odmítnuto bez jakéhokoli přezkumu, poukazem na nemožnost zabývat se namítanými vadami. Projednávaný případ je tedy spíše reprezentantem převažující praxe než výjimečným vybočením.
Při projednávání stěžovatelova dovolání Nejvyšší soud explicitně nepřipustil meritorní přezkum z hlediska námitek týkajících se tvrzeného porušení procesního postupu předepsaného pro zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5 a 6 tr. ř.), a to bez ohledu na závažnost důsledků pro spravedlivé rozhodnutí věci (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 4 a čl. 90 Ústavy). Systematický výklad povahy dovolacích důvodů, tak jak jej provádí Nejvyšší soud, výslovně počítá s možností nápravy prostřednictvím stížnosti pro porušení zákona - zohledňuje ji jako efektivní prostředek nápravy, který mají odsouzení k dispozici, ačkoli je zjevné, že takovým prostředkem není. V logice tohoto systematického výkladu je neudržitelné, aby Nejvyšší soud přehlížel námitky poukazující na vady, jejichž odstranění výkladem vyhradil prostředku, jímž dovolatelé nedisponují. Z hlediska ochrany základních práv garantujících spravedlnost je lhostejno, zda vada spočívá na právním či skutkovém základě. Přitom Nejvyšší soud vykládá trestní řád restriktivně, takže není k dispozici efektivní prostředek k nápravě určitých vad. Mezi obviněnými, u nichž ministr, veden nepřezkoumávatelnými úvahami, využije práva podat stížnost pro porušení zákona, a mezi obviněnými u nichž tak neučiní, není rovnost. Pokud zákonné vymezení dovolacích důvodů vede v rozhodovací praxi k vyloučení určitých vad, které mohly vést k zásahu do základního práva z přezkumu v rámci dovolacího řízení, a je zjevné, že jiný opravný prostředek nemají odsouzení k dispozici, pak to nutně vede k závěru, že trestní řád zakládá protiústavní nerovnost odsouzených. V takové situaci je Nejvyšší soud povinen buď vyložit trestní řád ústavně konformním způsobem, a takový přezkum umožnit, nebo předložit Ústavnímu soudu návrh na zrušení těch ustanovení trestního řádu, která brání v meritorním, resp. kvazimeritorním přezkumu námitek protiústavního procesního postupu (čl. 95 odst. 2 Ústavy).
Interpretace dovolacích důvodů, která odkazuje námitky stěžovatele do řízení o stížnosti pro porušení zákona, ačkoli je zjevné, že jde o prostředek, který stěžovatel nemá ve své dispozici, je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Ústavní soud je seznámen s restriktivním výkladem důvodnosti dovolání, který Nejvyššímu soudu umožňuje vůbec se věcně nezabývat významnou většinou podaných dovolání (čímž znak důvodnosti fakticky přesouvá do kategorie přípustnosti). Tento postup Nejvyššího soudu, stavící jedno stadium dovolacího řízení mimo rámec spravedlivého procesu, byl Ústavním soudem opakovaně kritizován ve věcech, které přezkoumával Nejvyšší soud a kde až Ústavní soud shledal vážné porušení práva na spravedlivý proces, které předtím Nejvyšší soud nenalezl (nález sp. zn. IV. ÚS 558/02, Sbírka rozhodnutí, svazek sv. 30, nález č. 95, str. 391; nález sp. zn. IV. ÚS 564/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 30, nález č. 108, str. 489; sp. zn. IV. ÚS 565/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 31, nález č. 113, str. 21; nebo - rovněž na www. judikatura.cz vystavené - nálezy ze dne 20. 2. 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03 a ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04, Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nálezy č. 25 a č. 42). Přitom v nálezu ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 180/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 32) musel Ústavní soud přisvědčit stěžovateli, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu o dovoláních je natolik restriktivní, že jej nelze nutit k jeho podávání tam, kde je důvod se domnívat, že Nejvyšší soud takové dovolání odmítne jako dovolání uplatněné na skutkovém základě. Tento závěr však nemůže znamenat, že by Ústavní soud akceptoval názor, že k nápravě skutkových a procesních pochybení, které Nejvyšší soud vylučuje z přezkumu, slouží ústavní stížnost.
Dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení. Stejně tak musí rozhodovací praxe obecných soudů interpretovat domácí právo konformně se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z relevantních mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy obsahuje procesní ustanovení, s nimiž musí být ustanovení jednoduchého procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v § 265b tr. řádu. Neobstojí tedy ani námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláními podanými z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající z Nejvyšším soudem aplikovaného výkladu tr. řádu. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné vymezení dovolacích důvodů, ze kterého nemůže být vyvozen rozhodovací postup, který by zakládal různost v možnosti přístupu odlišných skupin účastníků řízení k Nejvyššímu soudu (čl. 37 odst. 3 Listiny).
K argumentaci Nejvyššího soudu nutno podotknout, že tento závěr nemusí nijak narušit povahu dovolání jako výjimečného opravného prostředku. (Ústavní soud si je vědom, že tr. řád používá výraz "mimořádný opravný prostředek", avšak v daných souvislostech nelze považovat za rozhodující znak mimořádnosti, jež je ustáleně spojována jen s okolností, že je napadáno pravomocné rozhodnutí, nikoli se zásadním zúžením množiny napadnutelných rozhodnutí, ani se zásadním zúžením úhlu posuzování.) Z ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) a f) tr. ř. umožňujících odmítnutí dovolání po kvazimeritorním přezkumu je zřejmé, že je vytvořen prostor pro základní selekci podání a že lze stanovením rovného kritéria zabránit jeho zahlcení podáními, kterým sice nelze vyhovět, ale jejichž projednání běžnou procedurou by blokovalo rozhodovací kapacitu dovolacího soudu, a omezovalo by tak ostatní dovolatele v jejich právu na projednání věci v přiměřené lhůtě. Ústavní soud již konstatoval (usnesení ze dne 11. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 176/04, Sbírka rozhodnutí, svazek 33, usn. č. 31), že práva dovolatelů, jejichž dovolání jsou zjevně neopodstatněná, nebo nezpůsobilá změnit postavení dovolatele zde neobstojí v konkurenci s právy ostatních dovolatelů, jejichž dovolání důvodná jsou. Rozdíl mezi odmítnutím pro důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až d) tr. řádu a mezi odmítacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a f) tr. řádu spočívá v tom, že k odmítnutí podle posledních dvou důvodů dochází na základě přezkumu obsahu dovolacích námitek, se kterými se musí Nejvyšší soud věcně (byť stručně) vypořádat.
Dovolatele nelze odkazovat na prostředek nápravy, jejž nemají v dispozici. Mj. i proto, že by se tím vytvářel z ústavní stížnosti nástroj k nápravě vážných procesních vad, nebo vad ve zjištění skutkového stavu. K nápravě či k vypořádání takových námitek musí být vytvořen procesní prostor v rámci soustavy obecných soudů, která zahrnuje i Nejvyšší soud. Z hlediska práva na spravedlivý proces platí, že ne každá námitka zhojitelná v dovolacím řízení je zhojitelná v řízení o ústavní stížnosti, a nikoli naopak, že ne každý důvod k podání ústavní stížnosti je zároveň důvodem dovolání. Opačná koncepce je z hlediska čl. 4 a 83 Ústavy neudržitelná (naopak JUDr. P. Hrachovec: Dovolání v trestním řízení-první rok v praxi in Bulletin advokacie 5/03, str. 19; text shrnuje převažující pojetí rozhodovací praxe Nejvyššího soudu). Ústavní soud v rámci řízení o ústavní stížnosti přezkoumává všechny typy rozhodnutí orgánů veřejné moci, tedy nejen soudů (civilních, trestních a správních), ale i orgánů exekutivních, tam kde již není k dispozici jiný prostředek k ochraně práva. Je-li dovolání výjimečným opravným prostředkem, jehož účelem je vedle sjednocování judikatury i ochrana práv, pak ústavní stížnost, z hlediska svého ústavního vymezení, nemůže být postavena vedle dovolání s tím, že vady které jsou výkladem vyloučeny z jakéhokoli přezkumu v rámci dovolacího řízení, mohou být zhojeny v řízení o ústavní stížnosti. Tím by se z ústavní stížnosti stal specializovaný mimořádný opravný prostředek pro nápravu procesních a skutkových pochybení obecných soudů, což však nelze, s ohledem na ústavní vymezení role Ústavního soudu, připustit (čl. 83 Ústavy). Naopak lze požadovat, aby Nejvyšší soud cestou interpretace ustanovení tr. ř. o dovolání zajistil naplnění obou zmíněných účelů řízení o dovolání.
Ne každé pochybení v postupu obecných soudů otevírá v řízení o mimořádném opravném prostředku cestu k přezkumu. Musí jít o takové pochybení, kde by odepření přezkumu vyvolalo zásah do základního práva, který naopak měl být odčiněn. V podmínkách právního státu a vzhledem k obsahu čl. 10 ve spojení s čl. 4 a čl. 95 odst. 1 Ústavy je samozřejmé, že obsah základního práva Nejvyšší soud vyloží při respektování judikatury závazně vykládající Listinu a Úmluvu. Z čl. 95 odst. 1 Ústavy ve vztahu k trestnímu řádu vyplývá, že přezkumný rámec nelze vymezit tak, že bude omezeno základní právo na přístup k soudu pro dovolatele, který jinak v celém řízení střežil svá práva náležitým procesním postupem, avšak přesto, a to jen v důsledku pochybení soudů nižších stupňů, došlo k zásahu do jeho základního práva. Stejně tak musí výklad dovolacích důvodů respektovat ústavní příkaz rovnosti účastníků řízení zakotvený mj. v čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny. Z ústavního pořádku vyplývá, že jsou-li ve hře základní práva, musí být ochránitelná cestou všech opravných prostředků. Výklad dovolacích důvodů, který a priori odhlíží od procesních vad řízení, jehož výsledek posuzuje, a odmítá se jimi zabývat - bez ohledu na jejich závažnost - staví postup Nejvyššího soudu mimo ústavní rámec. Ústavní soud již konstatoval, že v ústavním pořádku není zakotveno právo stěžovatele na mimořádný opravný prostředek (shodně pro civilní řízení sp. zn. Pl. ÚS 1/03, Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 15; vyhlášen pod č. 153/2004 Sb.; dostupný na www.judikatura.cz). Avšak to neznamená při existenci takového opravného prostředku, že by jeho posuzování stálo z hlediska ústavnosti mimo rámec spravedlivého procesu, jinými slovy, že se rozhodování o dovolání, byť jen v některé ze svých částí, nachází v ústavněprávním vakuu a že trestní řád nemusí být vykládán ústavně konformním způsobem.
Dalšími námitkami stěžovatele se Ústavní soud nezabýval, neboť shledaný zásah do základního práva sám o sobě vedl k nutnosti zrušit rozhodnutí, jímž bylo do základních práv stěžovatele zasaženo.
V.
S přihlédnutím k zásadě sebeomezení a minimalizace zásahů do soudního rozhodování Ústavní soud zkoumal, zda může zrušit pouze usnesení Nejvyššího soudu, neboť již jeho postupem došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Avšak zjištěné pochybnosti o správnosti a úplnosti skutkového stavu, stejně jako pochybnosti o tom, zda vůbec existovaly důvody k trestněprávnímu zásahu do občanskoprávního vztahu, nutily Ústavní soud ke zrušení rozsudků krajského a především okresního soudu, protože k náležitému zjištění skutkového stavu je určen zejména soud prvního stupně. Rozhodnutí obecných soudů byla zrušena podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ve zbývající části byla stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].