Ústavní soud v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 - Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 - a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
Důkazní návrhy obviněného ohledně doplnění znaleckého posouzení jeho zranění směřovaly k potvrzení důvodnosti teze o jednání v nutné obraně čelící závažnému zdraví ohrožujícímu útoku. Označil-li odvolací soud tyto důkazní návrhy za nadbytečné, resp. na ně nereagoval (u návrhu na provedení dokazování znaleckým posudkem z oboru neurologie ohledně možného utrpění otřesu mozku v důsledku útoku poškozeného), nelze než konstatovat, že tím zatížil své rozhodnutí porušením ustanovení § 125 tr. řádu ve spojení s § 2 odst. 6 tr. řádu.
VI. c)
Posouzení ústavnosti interpretace a aplikace ve věci relevantního jednoduchého práva
Ústavní soud ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za jejichž porušení nesprávná aplikace norem jednoduchého práva obecnými soudy vede k porušení ústavně zaručeného práva či svobody (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 173/02 - viz výše). Jednou z nich je případ svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, a to za situace, kdy právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními" (např. sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. I. ÚS 401/98, sp. zn. II. ÚS 252/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp. zn. I. ÚS 549/2000, sp. zn. III. ÚS 694/02 - Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 34; svazek 4, nález č. 79; svazek 13, nález č. 3; svazek 17, nález č. 15; svazek 19, nález č. 134; svazek 22, nález č. 63; svazek 31, nález č. 148). Podle přesvědčení Ústavního soudu k takovému nesouladu došlo i v daném případě. Obecné soudy provedly rozporné a neúplné hodnocení důkazů, zjištěný skutkový stav rekonstruovaly taktéž v rozporu s provedenými důkazy a nedostály rovněž kautelám plynoucím ze zákonné úpravy důvodu vylučujícího trestní odpovědnost v případě nutné obrany, čímž porušily základní práva stěžovatele plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny. Nadto tím, že odvolací i nalézací soud nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, porušily i základní právo stěžovatele na presumpci neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
Ohledně opomenutých důkazů pak Ústavní soud toliko připomíná, že zásadám spravedlivého procesu vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1) nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny. Odvolací soud neakceptováním, resp. opomenutím důkazních návrhů stěžovatele tak zatížil své rozhodnutí vadou zakládající porušení základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Pro uvedené okolnost Ústavní soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2001 č. j. 3 To 159/2001-455 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2001 č. j. 32 T 4/2001-417 podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. zrušil.