Soud nalézací, aniž by jakkoli výpověď policistů v naznačeném světle analyzoval, v odůvodnění navíc mezi skutečnosti, které vzal z provedených výslechů za prokázané, bez dalšího zařadil i ty, které jsou uvedeny pouze v úředních záznamech na č. l. 30 a 32-35 spisu, které však svědci ve svých výpovědích neuvedli (zejména údaj o tom, že poškozená stěžovateli vyčítala, že "jí zkazil velikonoce", že "když mu poškozená oznámila, že se jde koupat, vešel za ní do koupelny a zde ji fyzicky napadl", rovněž tak údaj o tom, že ji bil pěstmi do hlavy a hrudníku "dokud se hýbala", o tom, že byla koupelna "znečištěna krví poškozené" a že se "dále o poškozenou nezajímal"). Ani odvolací soud neprovedl detailní rozbor výpovědí policistů. Vyšel z popisu skutkového děje, jak jej uvedl soud prvního stupně, údaj o tom, že stěžovatel tloukl poškozené hlavou o hranu vany do doby, "až přestala projevovat známky života" a že se "dále o poškozenou nezajímal", dále použil jako relevantní hlediska pro nepřímý úmysl usmrtit (č. l. 17 rozsudku). Odvolací soud navíc v části svého odůvodnění odkázal přímo na "vyjádření stěžovatele" (č. l. 16 rozsudku).
Tato část hodnocení důkazů se tak jeví jako zcela nepřezkoumatelná, když obecné soudy, resp. vrchní soud nejprve vymezil předpoklady, za nichž lze konkrétní důkaz v souladu se zákonem použít v řízení před soudem, následně je však oba obecné soudy v odůvodnění prokazatelně překročily a bez dalšího použily jako součást skutkových zjištění okolnosti získané z "důkazů", jejichž procesní využitelností došlo k obcházení zákazu výslovně stanoveného zákonem.
Právní názor vyslovený vrchním soudem, že policisté v prvé fázi styku s oznamovatelem nekonali žádný úkon trestního řízení, nýbrž pouze svými smysly bezprostředně vnímali jeho jednání a údaje, které sděloval, zatímco úkon sepisu úředního záznamu byl započat až poté, kdy bylo přistoupeno k formulování písemného záznamu, je v souzené věci veden snahou legalizovat formu opatření důkazu pro řízení, v němž jiný důkaz o vině chybí. Takový postup je však v rozporu se zásadami spravedlivého procesu a nelze jej ospravedlnit ani závažností skutku, který byl předmětem oznámení a který by mohl i zůstat nepotrestán. Naopak právě tam, kde se jedná o závažný skutek a kde hrozí vysoký trest, je třeba provádět důkazy standardním a spravedlivým způsobem. Způsob opatřování důkazů nelze přizpůsobovat momentálnímu přesvědčení orgánů činných v trestním řízení o pachateli a vině, ale vždy je třeba striktně dbát předepsaných procesních pravidel, jakožto i jiného přípustného prostředku k získávání důkazů.
Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů. Ta se však musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces, který musí vyloučit libovůli v rozhodování a jehož neodmyslitelnou součástí je právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání každé věci. Účelem trestního řízení není jenom spravedlivé potrestání pachatele, nýbrž i "fair" proces, který je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 46; vyhlášen pod č. 214/1994 Sb.).
Závěr obecných soudů o tom, že právní závěry o vině stěžovatele jimi učiněné vyplývají ze skutkových zjištění získaných ze svědeckých výpovědí policistů P. J. a K. Š., navíc zhodnocených způsobem výše popsaným, stěžovatelovo ústavně zaručené právo na spravedlivý proces porušil. Proto Ústavní soud dovozuje, že napadenými rozsudky Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně došlo k dotčení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 9. 2002 č. j. 4 To 126/2002-511 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2002 č. j. 39 T 15/2000-453 zrušit dle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tím Ústavní soud nepředjímá budoucí rozhodnutí obecných soudů ve věci samé.