Vzhledem k zásadě zdrženlivosti zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti jiných orgánů státní moci i s ohledem na povahu zatýkacího rozkazu, jenž není sám o sobě rozhodnutím o omezení osobní svobody (k té může dojít teprve poté, kdy na základě zatýkacího rozkazu je obviněný v cizím státě zadržen), Ústavní soud toliko prověřil, zda zatýkací rozkaz obsahuje všechny nezbytné náležitosti, upravené v ustanovení § 376 odst. 3 trestního řádu. Jak vyplývá z obsahu napadeného rozhodnutí, Obvodní soud pro Prahu 4 v něm označil stěžovatele jménem, příjmením a datem a místem narození, jeho bydlištěm i údajem o státním občanství, připojil jeho popis i fotografii. Uvedl zákonné pojmenování trestných činů, pro něž je stěžovatel stíhán, včetně uvedení příslušných zákonných ustanovení. Vylíčil skutkový děj, v němž přesně vymezil dobu, místo a způsob spáchání skutku. Uvedl doslovné znění zákonných ustanovení, podle nichž je trestný čin posuzován, s vymezením zákonné sazby.
Ústavní soud konstatuje, že soud řádně dostál svým povinnostem, uvedeným v § 376 odst. 3 trestního řádu. Ústavní soud tudíž neshledal důvod odchýlit se od své dosavadní judikatury, připouštějící kasaci rozhodnutí vydaného v počátečním stádiu trestního řízení toliko v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup příslušných orgánů zcela vymyká ústavnímu a zákonnému rámci a je projevem svévole. Rozhodnutí splňuje požadavky kladené na ně trestním řádem a především kautelami ústavnosti a nelze v něm spatřovat neodůvodněný či svévolný zásah orgánů veřejné moci do základních práv stěžovatele.
K námitce stěžovatele týkající se obsahu odůvodnění zatýkacího rozkazu Ústavní soud jednak uvádí, že z příslušného zákonného ustanovení nevyplývá, že by bylo třeba toto rozhodnutí odůvodňovat, jednak odkazuje na shora uvedený rozbor důvodů vedoucích k rozhodnutí o ústavně konformní aplikaci ustanovení § 302 a násl. trestního řádu, jenž lze uplatnit i na projednávanou námitku. Otázka posuzování dodržení zásady oboustranné trestnosti činu (ať již řízení probíhá na základě mnohostranných či dvoustranných mezinárodních smluv o právní pomoci, nebo bezesmluvně, na základě principu reciprocity) bude posouzena ve stádiu řízení o vydání pachatele. Až v tomto stádiu řízení bude moci stěžovatel uplatnit všechny své námitky (včetně námitky o nedodržení podmínky oboustranné trestnosti) a podávat opravné prostředky dle procesních předpisů státu rozhodujícího o vydání. Vzhledem k tomu, že zatýkací rozkaz je určen blíže nespecifikovaným státům, nelze v době jeho vydání posuzovat oboustrannou trestnost činu, jak se domáhá stěžovatel.
Stěžovatel vyslovuje pochybnost, zda zatýkací rozkaz vydal subjekt k tomu oprávněný. Z ustanovení § 376 odst. 1 trestního řádu dovozuje, že o vydání zatýkacího rozkazu rozhoduje senát.
Při rozhodování o subjektu oprávněném vydat zatýkací rozkaz je třeba vycházet ze základní zásady trestního řádu upravené v ustanovení § 2 odst. 9 trestního řádu. Tato zásada provádí článek 94 odst. 1 Ústavy, dle něhož "zákon stanoví případy, kdy soudci rozhodují v senátě a jaké je jeho složení. V ostatních případech rozhodují samosoudci". Ustanovení § 2 odst. 9 trestního řádu upravuje způsob rozhodování soudu zvlášť pro stádium trestního řízení před soudem (věta prvá: "V trestním řízení před soudem rozhoduje senát nebo samosoudce; předseda senátu nebo samosoudce rozhodují sami jen tam, kde to zákon výslovně stanoví.") a zvlášť pro stádium přípravného řízení (věta druhá: "Rozhoduje-li v přípravném řízení soud v prvním stupni, rozhodnutí činí soudce."). Na citovanou obecnou úpravu, pokud se jedná o stádium přípravného řízení, navazuje ustanovení § 26 odst. 1 trestního řádu, které stanoví, že k provádění úkonů v přípravném řízení je příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. V dané věci podal návrh na vydání zatýkacího rozkazu státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze k Obvodnímu soudu pro Prahu 4, čímž založil příslušnost tohoto soudu k úkonům v přípravném řízení. Pokud o předmětném návrhu rozhodla soudkyně uvedeného soudu, byl tento postup v souladu s ustanovením § 2 odst. 9 věta druhá trestního řádu. Úprava v ustanovení § 376 odst. 1 trestního řádu, dle níž "zatýkací rozkaz vydá předseda senátu", navazuje na ustanovení § 2 odst. 9 věta první trestního řádu, které se týká stádia trestního řízení před soudem a z něhož vyplývá, že má-li ve věci rozhodnout předseda senátu (či samosoudce) sám, musí to zákon výslovně stanovit. O návrhu na vydání zatýkacího rozkazu tedy nerozhoduje senát, jak dovozuje stěžovatel. I pokud by byl zatýkací rozkaz vydáván ve stádiu řízení před soudem, rozhodoval by předseda senátu sám. Námitka stěžovatele není tudíž důvodná.
Stěžovatel v úvodu své ústavní stížnosti uvádí, že si je vědom rozhodovací praxe Ústavního soudu při hodnocení důvodnosti trestního stíhání, v závěru ústavní stížnosti ovšem odkazuje na nedostatky obou usnesení o zahájení trestního stíhání v otázce právní kvalifikace jeho jednání. Ústavní soud odkazuje na svou judikaturu, dle níž věcně nepřezkoumává rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně toliko po jeho ukončení, až po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu (srov. III. ÚS 539/98, III. ÚS 554/03, IV. ÚS 624/03). S ohledem na výše uvedené, veden zásadou subsidiarity, se proto Ústavní soud námitkami, směřujícími do samotné právní kvalifikace jednání, nezabýval.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 20. dubna 2004 JUDr. Jiří Malenovský předseda senátu