III. ÚS 120/04
Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele J. J. zastoupeného JUDr. E. B.advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2003 sp. zn. 10 To 148/03 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. května 2002 sp. zn. 2 T 118/2000, t a k t o : Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í
Navrhovatel, který se domáhal zrušení výše označených rozhodnutí, odůvodnil ústavní stížnost tím, že se postupem obecných soudů cítí dotčen v právu na spravedlivý proces zakotveném v čl. 36 odst. 1, jakož i v právu na respektování zásady presumpce neviny, obsažené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a lidských právech a v čl. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vyslovil přesvědčení, že mezi skutkovými zjištěními vyplývajícími z provedených důkazů v řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem a právními závěry, jež z nich obecné soudy vyvodily, jsou natolik zřejmé rozpory, že lze konstatovat porušení zásad spravedlivého procesu, když poukázal na důkazy, které označil za nelogické a závěry z jejich hodnocení pak učiněné za stojící v rozporu s § 2 odst. 6 tr. řádu. Dále zmínil telefonní odposlechy, které sice byly jako důkazy nepřípustné odmítnuty, přesto jejich uskutečnění označil za závažné procesní pochybení policejního orgánu. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2003 sp. zn. 10 To 148/03 zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Jmenovaný soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání, jakož i správnost postupu řízení a opodstatněně shledal, že skutkový stav o fyzickém napadení poškozeného a odcizení peněz, jakož i o účasti obžalovaných na přípravě, zorganizování a uskutečnění trestného činu loupeže byl náležitě zjištěn. Pokud šlo o stěžovatele, jeho účast na trestné činnosti důvodně zhodnotil jako organizátorství trestného činu loupeže a v tomto smyslu a v souladu s § 10 odst. 1 písm. a) a dle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, jej uznal vinným. Ve svém rozhodnutí se soud II. stupně vypořádal se všemi námitkami uplatněnými stěžovatelem v odvolání, a proto na obsah odůvodnění lze v dalším odkázat, když v rozsahu dokazování a v hodnocení provedených důkazů postup soudů nebyl shledán v rozporu s § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu - soudy nebyl učiněn důkaz získaný v přípravném řízení telefonním odposlechem, což konečně sám stěžovatel v ústavní stížnosti uznal a vyplývá to i z obsahu odůvodnění rozsudku soudu I. stupně. Pro výše uvedená zjištění byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 21. dubna 2004