III. ÚS 135/04 Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatelky JUDr. L. M., , zastoupené JUDr. K. S., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2003 č. j. 16 Co 470/2003-163, t a k t o : Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í
Navrhovatelka se cestou ústavní stížnosti domáhala zrušení výše označeného rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. června 2003 č. j. 27 C 139/96-149. Uvedla, že zamítnutím žaloby, ve které se domáhala vydání klíčů od označeného bytu a určení, že na ni k tomuto bytu přešlo právo nájmu, se cítí dotčena v právu na spravedlivý proces pro nedodržení regulí Ústavy a Listiny základních práv a svobod. Pochybení spatřuje v tom, že soud spojil dva uplatněné nároky ke společnému řízení a o jejím právu nerozhodl v souladu se zákonem a bez ohledu na stav budovy, ve které je předmětný byt situován. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadeného rozsudku Městského soudu v Praze zásah do práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zjištěn nebyl. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně ze dne 6. června 2003 č. j. 27 C 139/96-149 dle § 212 a § 212a obč. soudního řádu, jakož i řízení, které mu předcházelo a opodstatněně rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud vyložil podmínky pro vznik nájmu bytu, tj. k prostorám, které splňují znaky bytu a jsou účelově určeny k trvalému bydlení, jakož i podmínky pro podání určovací žaloby, a s poukazem na existující stav v době vydání rozsudku (neexistence žalobkyní tvrzeného bytu v souladu s pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu) a na znění § 154 odst. 1 obč. soudního řádu přiléhavým a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, proč rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil. Na toto odůvodnění lze v dalším odkázat. Pokud stěžovatelka namítá, že soud spojil její žalobou uplatněné nároky a rozhodl o nich společným rozsudkem, je třeba uvést, že z obsahu ústavní stížnosti ani předloženého rozhodnutí nevyplývá, že soud spojil ke společnému projednání dvě stěžovatelkou podané žaloby - konečně možnost takového spojení je dána ustanovením § 112 odst. 1 obč. soudního řádu a pokud by ke spojení věci a společnému řízení soud přistoupil, nebylo by možno, s ohledem na předmět řízení, v tomto postupu shledat porušení práv stěžovatelky. Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 21. dubna 2004