III. ÚS 198/04
Ústavní soud rozhodl dne 20. května 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele M. č. P. 6, zastoupeného JUDr. J. U .advokátem o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2004 č. j. 14 Co 542/2003-26 a o návrhu na zrušení § 676 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, t a k t o : Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í
Stěžovatel se domáhal zrušení výše označeného rozsudku, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. července 2003 č. j. 4 C 15/2003-13. Uvedl, že se jako vlastník nemovitosti domáhal vyklizení bytu, který užívali žalovaní po uplynutí lhůty vymezené v nájemní smlouvě. Soud I. stupně žalobu zamítl s poukazem na obsah § 676 odst. 2 občanského zákona, odvolací soud rozsudek potvrdil. K závěrům soudů obou stupňů vyslovil přesvědčení, že institut obnovení nájemní smlouvy dle § 676 odst. 2 obč. zák., má charakter zákonné sankce za nevyužití práva na ochranu vlastnictví, když na jeho vydání vlastník nepodal do 30 dnů po uplynutí doby jeho oprávněného užívání příslušný návrh k soudu. Proto citované ustanovení považuje za stojící v rozporu s právní možností vlastníka nikým neomezovaného nakládání s hmotnou věcí, která je předmětem vlastnictví, rozhodnutí soudu pak za stojící v rozporu s čl. 4 odst. 2, 3, čl. 11 odst. 3, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy ČR Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2004 č. j. 14 Co 542/2003-26 zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Jmenovaný soud přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně dle § 212 a § 212a obč. soudního řádu a opodstatněně shledal odvolání proti němu nedůvodným, když bylo spolehlivě prokázáno, že mezi žalobcem, jako vlastníkem a pronajímatelem nemovitosti, a žalovanými byla uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu na dobu určitou - do 30. listopadu 2002, žalovaní byt nevyklidili, vlastník podal žalobu na jeho vyklizení až 23. ledna 2003. V souladu s obsahem § 676 odst. 2 obč. zákona, tj. po zjištění, že pro pasivitu vlastníka, který po skončení doby nájmu nepodal ve lhůtě 30 dnů proti nájemcům, kteří nemovitost nadále užívali, žalobu k soudu a tedy došlo k obnovení nájemní smlouvy za týchž podmínek, za jakých byla sjednána, soud I. stupně stávající žalobu opodstatněně zamítl a soud II. stupně jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. V odůvodnění rozsudku se vypořádal se všemi námitkami uplatněnými v odvolání, a poněvadž tyto se shodují s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti, lze na vyčerpávající odůvodnění v dalším odkázat. Je třeba dodat, že námitky stěžovatele vztahující se k § 676 odst. 2 obč. zákona nelze považovat za opodstatněné - toto ustanovení poskytuje nejen další možnost k užívání věci nájemcem, ale chrání i nároky vlastníka věci užívané nájemcem po uplynutí doby sjednaného nájmu - jako je nárok na úhradu původně dohodnutého nájemného apod. Konečně důsledky citovaného ustanovení nastávají až poté, co vlastník pro ochranu svého vlastnictví nepostupoval tak, jak mu to zákon v době k tomu stanovené ve věci nájmu bytu na dobu určitou umožňuje, přičemž mu nebrání v tom, aby po uplynutí další doby nájmu žalobu ve lhůtě podal a tak dopadu § 676 odst. 2 obč. zákona zamezil. Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Pokud jde o návrh na zrušení § 676 odst. 2 obč. zákona, jeho odmítnutí je odůvodněno § 43 odst. 1 písm. c), § 64 odst. 1 písm. e) a § 74 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a tím, že odmítnutím ústavní stížnosti není stěžovatel k podání návrhu na zrušení citovaného ustanovení osobou oprávněnou. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2004