K otázce napětí mezi doslovným a teleologickým výkladem se Ústavní soud vyslovil v řadě nálezů, příp. stanovisek [viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS - st. 1/96 (Sbírka rozhodnutí, svazek 9, str. 471), nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (Sbírka rozhodnutí, svazek 9, nález č. 163; vyhlášen pod č. 30/1998 Sb.)]. Výchozí tezi v této souvislosti zformuloval přitom v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97. Konstatoval, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu; jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (Sbírka rozhodnutí, svazek 7, nález č. 13; vyhlášen pod č. 63/1997 Sb.) pak již v kontextu obdobném posuzované věci uvedl: "Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.".
Aplikace ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, je tudíž v předmětné věci v rozporu s jeho účelem a smyslem a jako takovou je nutné ji odmítnout.
VI./c
Posouzení ústavnosti interpretace a aplikace ve věci relevantního jednoduchého práva
Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod.
V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu případů, v nichž Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů, ty případy, ve kterých posuzuje skutečnost, zdali ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (např. sp. zn. III. ÚS 256/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 25, nález č. 37, a další).
Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné určité normy jednoduchého práva (např. sp. zn. II. ÚS 22/94, sp. zn. III. ÚS 114/94 - Sbírka rozhodnutí, svazek 4, nález č. 55; svazek 3, nález č. 9).
Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Ilustrací jsou rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž konstatoval, že právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá" (viz zejména nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. I. ÚS 401/98, sp. zn. II. ÚS 252/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp. zn. I. ÚS 549/2000, sp. zn. III. ÚS 74/02, sp. zn. III. ÚS 694/02 - Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 34; svazek 4, nález č. 79; svazek 13, nález č. 3; svazek 17, nález č. 15; svazek 19, nález č. 134; svazek 22, nález č. 63; svazek 28, nález č. 126; svazek 31, nález č. 148).
V řízení o ústavních stížnostech lze tedy vyčlenit případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva.
V posuzované věci (obdobně viz rovněž nález sp. zn. III. ÚS 686/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 29, nález č. 30) dospěl Ústavní soud k závěru, dle něhož se interpretace § 39 obč. zák., § 24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů, § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., ve znění platném do 31. 12 2000, § 15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání obsažená v rozhodnutích dovolacího, odvolacího a nalézacího soudu ocitá v extrémním nesouladu s obsahem obvyklých výkladových metod, jakož i se standardní právní dogmatikou vymezeným obsahem právních pojmů, pročež předmětná rozhodnutí nelze než kvalifikovat ve smyslu svévolné aplikace jednoduchého práva, a tím jako porušení základního práva na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a porušení základního práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Pro uvedené okolnosti, tj. s ohledem na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2003 č. j. 29 Odo 560/2001-64, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. dubna 2001 č. j. 13 Cmo 50/2001-37 a rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2000 č. j. 4 Cm 164/2000-15 zrušil [§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
VI./d
Akcesorita
Po zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003 č. j. 29 Odo 560/2001-64, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2001 č. j. 13 Cmo 50/2001-37 a rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2000 č. j. 4 Cm 164/2000-15, pozbývá usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2003 č. j. 99 K 21/98-969 o vyslovení souhlasu s prodejem přesně označeného majetku z konkursní podstaty úpadce mimo dražbu právního základu, pročež kasační důvody dopadající na rozhodnutí obecných soudů v excindančním řízení zakládají rovněž důvod zrušení i uvedeného usnesení Městského soudu v Praze.
Návrh na projednání ústavní stížnosti mimo pořadí z důvodu naléhavosti (§ 39 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a na odložení vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.) stěžovatelka odůvodnila možností nezvratných vlastnických změn v důsledku postupu správce konkursní podstaty. V předmětné věci ale Ústavní soud důvody pro postup podle § 39 a § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neshledal. K nezbytnosti restriktivní interpretace uvedených zákonných ustanovení je Ústavní soud veden jednak maximou rovnosti účastníků řízení vedených před Ústavním soudem (podle čl. 37 odst. 3 Listiny) a jednak speciální povahou institutu řízení o ústavní stížnosti, z něhož by extenzita postupu podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. učinila de facto řádný opravný prostředek. Pro uvedené okolnosti aplikoval Ústavní soud citované ustanovení zpravidla toliko tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti. Z takto vyložených důvodů Ústavní soud návrh stěžovatelky na projednání ústavní stížnosti mimo pořadí z důvodu naléhavosti (§ 39 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a na odložení vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.) pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podává stěžovatelka návrh na zrušení § 15 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, u něhož namítá rozpor s obsahem ústavní ochrany vlastnického práva. Jelikož jak v pravomocném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2001 č. j. 13 Cmo 50/2001-37, tak i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003 č. j. 29 Odo 560/2001-64 o zamítnutí dovolání, v rozhodovacích důvodech není uplatněno ustanovení § 15 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, návrh stěžovatelky nesplňuje podmínky podle § 74 a § 64 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pročež je nutno jej kvalifikovat jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou, což zakládá důvod jeho odmítnutí podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.