III. ÚS 276/04
Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele JUDr. J. P., zastoupeného JUDr. L. M. advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. února 2004 č. j. 32 Odo 1043/2003-205 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. srpna 2002 č. j. 13 Co 420/2002-166, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá. O d ů v o d n ě n í Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. února 2004 č. j. 32 Odo 1043/2003-205 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. srpna 2002 č. j. 13 Co 420/2002-166. Uvedl, že se označenými rozhodnutími cítí dotčen v právech, která jsou zakotvena v čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když soud II. stupně v řízení a rozhodnutí o odvolání proti rozsudku soudu I. stupně změnil diametrálně svůj původní právní názor, vyjádřený v předcházejícím zrušovacím usnesení a v odůvodnění rozsudku pak dovodil jiný závěr, týkající se možností převzetí žalované částky žalobci, kromě toho mu uložil povinnost zaplatit žalobcům na úrocích z prodlení více, než je podle platného zákona možné, čímž jej poškodil. Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání k vytčeným vadám řízení, zejména u odvolacího soudu, nepřihlédl mj. k tomu, že soudy nebyla akceptována námitka promlčení, kterou v řízení uplatnil. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníka usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné důvodně, když opodstatněně neshledal, že by napadené rozhodnutí ve věci samé mělo po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu] a když dovolací důvod nebyl dán ani dle § 237 odst. 1 písm. a) a b) obč. soudního řádu. Na obsah odůvodnění jeho usnesení lze v dalším odkázat. Krajský soud v Plzni přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v souladu s § 212 obč. soudního řádu a v odůvodnění svého rozhodnutí se vypořádal se všemi námitkami v odvolání uplatněnými - s námitkou započtení částky 340.000,- Kč jako tvrzené odměny náležející stěžovateli, s námitkou promlčení stěžovatelem vznesenou, jakož i postavením jednotlivých žalobců a určení počátku lhůty pro nárok na úrok z prodlení. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, když z něj nevyplývá, v jaké konkrétní částce se žaloba žalobkyň d) a e) zamítá, nutno uvést, že výrok v odst. II. označeného rozsudku je nejen dostatečně určitý, ale poněvadž jde o rozhodnutí, jímž byla žaloba žalobkyň d) a e) proti stěžovateli zamítnuta, není stěžovatel ani osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti proti výroku, kterým do jeho práv zasaženo nebylo. Pro výše uvedené byl návrh shledán zjevně neopodstatněným, a proto v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut. Ústavní stížnost směřující proti výroku v odst. II. rozsudku odvolacího soudu byla odmítnuta dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) cit. zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 23. června 2004