Krajský soud v Brně jako soud odvolací na základě odvolání podaného stěžovatelem přezkoumal zákonnost a správnost všech výroků napadeného rozsudku a správnost postupu řízení, které tomuto rozsudku předcházelo. Konstatoval, že soud prvního stupně provedl řadu důkazů a tyto správně hodnotil, dostatečně se zabýval obhajobou stěžovatele, nebyly zjištěny žádné vady, které by měly vliv na správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně a jejich následného právního hodnocení. Odvolací soud se s rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožnil, a proto odkázal na rozsah provedeného dokazování a podrobné vyčerpávající hodnocení všech důkazů soudem prvního stupně. Pochybení neshledal ani ve výroku o trestu a výroku o povinnosti k náhradě škody. Odůvodnění usnesení soudu druhého stupně je v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 trestního řádu.
Pokud jde o stěžovatelovy návrhy na doplnění dokazování, lze uvést, že i podle současné judikatury Ústavního soudu není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Po skončení vyšetřování stěžovatel žádné doplnění dokazování nenavrhl. V řízení před soudem prvního stupně navrhl pouze výslech svědka Z. T. a opatření dokladů o převzetí částky 600 tis. Kč v souvislosti s prodejem akcií společnosti E., a. s. Těmto důkazním návrhům bylo vyhověno, jmenovaný svědek byl soudem vyslechnut při hlavním líčení dne 23. 1. 2002, městský soud se pokusil opatřit i doklady vztahující se k prodeji akcií uvedené obchodní společnosti, to se však vzhledem k "nekontaktovatelnosti" uvedené společnosti nezdařilo. Další důkazní návrhy, včetně návrhu na výslech svědka Ing. R. K., uplatnil stěžovatel výslovně až v rámci odvolacího řízení, ač měl možnost tyto důkazy navrhnout ve fázi vyšetřování a v řízení před soudem prvního stupně, ve stádiu před rozhodnutím tohoto soudu o podané obžalobě. Vzhledem k tomu, že odvolací soud shledal rozsah dokazování provedeného soudem prvního stupně za dostatečný pro rozhodnutí ve věci, další důkazy neprovedl. K tomu je třeba dodat, že i kdyby stěžovatel koncem dubna obdržel finanční prostředky za prodej akcií, automaticky to neznamená, že jeho finanční situace byla v době, kdy si peníze od poškozených půjčoval, jiná, než jak konstatoval nalézací soud, zvláště když o opaku svědčí i další okolnosti posuzovaného případu, k nimž nalézací soud přihlédl, a to zejména k celkové situaci stěžovatele vyplývající z jeho podnikatelského působení a také k tomu, že stěžovatel poškozené uváděl v omyl jak ve vztahu k podmínkám příslušné půjčky (poskytnutí zástavní smlouvy, dokladů k zastavenému vozidlu), tak ohledně vracení půjčených peněz. Proto postup obecných soudů v daném ohledu nelze považovat za rozporný s právem stěžovatele na spravedlivý proces.
Jde-li o další namítaná pochybení, Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, kterýžto princip je třeba respektovat i v souvislosti s posouzením neakceptovaných důkazních návrhů stěžovatele. Zabývá se proto pouze otázkou, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena stěžovatelova základní práva, zejména právo na spravedlivý proces. To však zjištěno nebylo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž namítá, že v rámci odůvodnění odvolání uplatnil námitku podjatosti předsedkyně senátu JUDr. M. V., o které nebylo rozhodnuto. Pokud by "domněnka" stěžovatele rozvedená pod bodem E. odůvodnění odvolání (č. l. 316) byla považována za námitku podjatosti jmenované předsedkyně senátu ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 trestního řádu, o které nebylo rozhodnuto, a tato soudkyně o odvolání stěžovatele rozhodla, jednalo by se o dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu, který mohl stěžovatel uplatnit ve svém dovolání. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu platí, že námitky, jež mohly být uplatněny v předcházejících stádiích řízení, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, neboť z hlediska obecných soudů jde o nova uplatněná ex post. Ústavní soud se proto tvrzením stěžovatele, že v jeho věci rozhodovala ve druhém stupni vyloučená soudkyně, nezabýval.
Pokud se jedná o usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. odmítnuto, stěžovatel vyslovuje nesouhlas pouze s odmítnutím dovolání podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, tj. s odmítnutím části dovolání, ve které uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu třeba konstatovat, že jeho odůvodnění stěžovatelem se týká výlučně způsobu provádění důkazů a jejich hodnocení, tedy zjištění skutkového stavu a teprve jako důsledek nesprávně zjištěného skutkového stavu je dovozována nesprávná právní kvalifikace jeho jednání. Takováto argumentace uplatňovanému dovolacímu důvodu neodpovídá, a proto Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že uplatněné námitky dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplňují. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud pochybení neshledal, a to co se jedná o aplikaci jednoduchého práva, tak i ve vztahu k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na soudní ochranu a na spravedlivý proces.
Závěrem možno konstatovat, že dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu, soud prvního stupně dostál požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů, skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí tohoto soudu přiléhavě odůvodněny. S podstatou stěžovatelových námitek uplatněných v odvolání a opakovaných v ústavní stížnosti se vypořádal Krajský soud v Brně v rámci odvolacího řízení. Odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů jsou v souladu s ustanoveními § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 trestního řádu. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů tak není na místě.
Vzhledem ke všem výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. srpna 2004